Vegetariánka, milovnice zvířat

10.09.2020

Můj osobní příběh o životě malé dívky na vesnici, co nechtěla jíst....
Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme si každý pěstovali zeleninu, ale měli i prasata, slepice, kachny. husy, králíky.....
Jako malá jsem pásla husy, chodila za nimi a hlídala je, aby mi nějaká nezdrhla na řeku, byl to fajn relax téměř nic nedělání. Chodili jsme na kopřivy a krouhali je na obrovském krouhači, všechny zvířátka si vždy pošmákla. S tátou jsme si brali síto a chodili na rybník lovit žabinec, kachny se mohli utlouct nadšením. Prasata kvičela radostí, když jsme jim nosili žrádlo, pamatuji tu vůni teplého jídla, co jsme promíchávali holýma rukama. Ráda jsem zalézala do kurníku ke slepicím a jen tiše sledovala jak si tam v klidu na vejcích sedí. Mazlila se s chlupatými ušatými králíky, co jim tak krásně v čumáčcích seno křupalo. Byla jsem tam ráda, i když to mnohdy bylo spoustu práce a já se špinavými nehty chodila do školy, kde se mi děti smáli. 

Pak přišlo na krmi naší a zabíjení. Táta vždy vzal králíka za nohy a rukou mu zlomil vaz. Pamatuji si jak mu z čumáčku tekla krev. Také si pamatuji jak strýc řezník střelil čuníka mezi oči a nějak se to nepovedlo a on strašně kvičel a běhal po dvoře, zatím co my byli schovaní na dřevě a plakali jsme. Pak mě rodiče nutili, abych míchala krev, aby se nezdrcla a přitom se dívala, jak mrtvému prasátku trhají zvonem nehty a napařují ho a škrábou mu chlupy. Nezapomenu, když jsem vylezla z baráku a moje maminka seděla na krůtě a podřízla jí krk. Krůta se vší silou mávala křídly a mamka se povznesla nad zem, krev stříkala všude......také si pamatuji jak mě naháněl kohout, když jsem šla pro vejce a kloval mě do paty a já strašně kříčela a bála se, utíkala co mi nohy stačili....
Jenže tehdá, jsme jedli maso pouze v neděli, ke zvířatům se chovali krásně a to zabití holt k tomu patřilo.....i tak mi to bylo podáváno.

Moje stravování od dětství nebyl žádný zázrak, jíst mi prostě nechutnalo. Vždy se na mě čekalo, až to jídlo "doštouchám" a pak mi bylo odebráno, protože na to rodiče neměli nervy a já byla vděčná, že to nemusím jíst. Byla jsem odvedena i na léčebnu a i tam mi všechny punčocháče padali, jaký jsem byla hubeňour. Tenkrát jsem neměla možnost volby. Jediné co si z léčebny pamatuji, bylo odloučení od rodičů a tím jsem trpěla.

Konečně mohu. Celičký život jsem měla nutkání maso nejíst, jenže když to máte "zakořeněné" je těžké se tomu postavit. Pak přišel zlom, kdy jsem se odstěhovala do města velkého a to už jsem jedla pouze maso kuřecí a ryby. Najednou potkáváte ty, kteří maso skutečně nejedí a žijí. Začínala jsem se více zajímat, číst, naslouchat....také jsem objevila spoustu nového zajímavé zdravého jídla místo masa.
V roce 2012 jsem se rozhodla. Přestávám být součástí vraždy zvířat, které neskutečně trpí nejen samotným zavražděním, ale celý svůj nehostinný život, jen protože je lid nemocný a neskutečně neurvalý a přežíravý...... 
Alespoň takto mohu být nápomocná, já se bez masa obejdu. Co na to zvířena? Budete se asi divit, ale oni to vědí a cítí. V lese často potkám divou zvěř a hledíme si do očí s úctou a respektem. Krávy oooo neskutečně krásné stvoření, ten jejich čumák věčně oslintaný.............. Zkuste se jim podívat do očí a upřímně si přiznat, jak to vlastně je. Zamyslete se nad celým tím systémem vraždění a týrání zvířat a jejich energii strachu, která se přenáší i do vašich duší, tím, že je pojídáte....Nezavírejte před nimi oči ani srdce, to krvavé maso, co máte na talíři byl živý tvor.....
Přátelé, co mne znají, vědí, že nikdy nikomu nic nevnucuji, nechávám vás žít, jen zde jsem chtěla zanechat pár řádků proč....