Vápenka a ztracený Bobík

Úterní dobrodružství s Václavkou začíná být pravidelné, dnes jsme se vydali společně s naší psí smečkou poprvé komplet na Vápenku, kousek od Loučné nad Klínovcem.
Plán byl, ale jiný. Chtěli jsme na zaniklou osadu Königsmühle, jenže Bobík se postaral o zábavu....

Stojím na chodbě téměř oblečena a přemýšlím, kterého psa si dnes vezmu s sebou. Je jasné, že nahoře v horách je spoustu sněhu a zima. Rozhoduji se pro Bobíka, aby trénoval a trochu se utahal. Jenže Timinka stála, vrtěla ocáskem a její oči mě sledovaly a její srdce křičelo "Vezmi si mě"! Jsem v pasti, vzdávám to a beru oba, je mi jasné, že to bude divočina. Oba nadšením skáčou, já se je snažím dostat do postrojů, pak sebe a omotávám se vodítky a modlím se, abych se pak vymotala. Schody sbíháme po čtyřech a venku čekáme na Václavku.

Zastavuje před barákem, culí se když vidí oba psy a snažíme se je nacpat do kufru k Rosie a Mikimu. Václavka kufr zabouchne i s kouskem mé hlavy, ale ta naštěstí něco vydrží a můžeme vyrazit.

Koukáme vzhůru, nad horami modré nebe se objevuje a my se radujeme, že tam bude krásně. Vyjíždíme z Jáchymova směr Klínovec, hustá mlha se zjevila a blankytně modrá obloha nikde. Aha tak asi nic, nu což nevadí i tak se těšíme, všude spoustu sněhu bude se krásně měkce běhat. Hledáme místo k zaparkování na vedlejších silničkách, ale nedaří se nám. Máme obavu, že se zaboříme do sněhu a už nevyjedeme, civilizace daleko a tak se vracíme zpět a parkujeme kousek od Českých Hamrů.

Psi nadšeně vyskakují z auta, že konečně bude akce. Takto pohromadě jsou poprvé a tak se seznamují. Za chvilku vybíháme do kopce, super. Potkáváme rodinku s dětmi, co táhnou sáně a chtějí jednoho psa jako spřežení. S úsměvem jim sděluji, že by je to brzo přešlo, hlavně z kopce.

Běžíme krásnou zasněženou cestou, psy na volno skotačí a závodí mezi sebou. Všude kolem nás hustě zasněžená krajina. Větve stromů se prohýbají tíhou a vytvářejí krásné zátiší. Ticho a klid. Václavka je ve svém živlu, je jak dítě, co právě dostalo svobodu, poskakuje, roztahuje křídla, křičí, raduje se, div nezačne pět píseň svou. Já se nadechuji a vydechuji, obklopuji se prostorem a čistotou přírody. Vnímám o to více, že teď a tady nemusím nic. Jen být.

V tom si všimnu podezřelé chování Bobíka, že prapodivně poskakuje na kraji lesa, jako kdyby chytal padající vločky, až po chvilce mi došlo, že větřil stopu a byl pryč. Stála jsem tam jak opařená, křičím na něj a najednou jako by se propadl do země. Prostě zmizel. Stopy nikde, Bobík nikde... Vbíhám do lesa a hned zapadám pod kolena do sněhu, nic neřeším jen volám a hledám. Václavka se psy hned za mnou. Blbé bylo, že jak se tam ta naše smečka furt motala dokola, nevěděli jsme které stopy jsou Bobíka. Brodili jsme se v hustém lese a křičeli a křičeli. Hlavou mi probíhalo tisíce myšlenek. Jak je možné, že jsem ho neviděla běžet kamsi... asi se někam propadl...proč vůbec utekl.... musím ho najít, děti by mi to neodpustily....nemůžu ho tu nechat.....i přesto všechno jsem cítila uvnitř klid, věděla jsem, že to bude v pořádku, i když hlava si mlela furt to své.

Václavka běžela hlouběji do lesa, vyslídila stopy Bobíka a srnky, číhala jak indián div se neplazila po zemi. Já si uvědomila, že jsem si dnes vzala sebou píšťalku. Nikdy jí neberu, ale dnes jsem měla intuici. Rychle jsem jí vytáhla a pískala, křičela Bobí a pískala. Během pár minutek jsem ho cítila, jak mi proběhl za zadkem, předběhl mě a kouká na mě něco jako. " Mámo, co se děje proč tu tak pobíháte a křičíte, to je nějaká hra?" Byl úplně v pohodě a evidentně se skvěle bavil. Žádné "Maminko, já se ztratil a trnul jsem hrůzou"! Skočila jsem po něm a křičela na Václavku "Mám ho"! Bože můj málem mě kleplo a on se ještě směje. Evidentně se vrátil zpět na silnici a tam nás hledat a pak přiběhl za námi, co tu tak blbneme. Václavce se též ulevilo. Neměla prý strach jen obavu, abychom tam nezůstali příliš dlouho.

Zvláštní je, že když se vám děje krásná věc, čas hrozně utíká a když se vám děje věc nehezká, čas se vleče. Neřeknu vám teď přesně kolik minut to bylo, asi tak 20 řekla bych, mně to přišlo jako věčnost.
Bobík si tedy vysloužil permanentní připoutání a nehodlám to pokoušet znovu, ještě je prostě mladý a musí se všemu učit.

Měníme plán, vzrůša bylo dosti a chceme stihnout doběhnout za světla. Běžíme tedy na Vápenku. Přes krásný menší můstek a říčku, kde se Rosie opět vykoupala jsme pokračovali asi 1km lesní cestou a našli cíl. Velmi pěkné místo. Určitě se sem ráda podívám i za teplého počasí. Běžíme zpět a za lávkou nacházím pro Václavku kešku, zapsala se a rozhodujeme se jestli delší nebo kratší trasou k autu. Obě usoudíme, že tou kratší stejnou bude rozumnější, už se totiž pomalu stmívá.

Mám oba psy připoutané a z kopečka je to docela drama, usedám na svou zadnici, že se svezu, jenže Timi nespolupracuje a chce se mazlit, místo toho aby tahala a vezla mě dolů. Kousek dál ve městě si je tedy oba beru za postroje a nesu je jako nákupní tašky, protože kdyby z toho kopce zabrali, tak jedu šusem dolů. Je s nimi sranda.
Vbíháme do malebné vesničky, plnou chatiček a krajina se nám pomalinku ztrácí v šeru. Je tu ale krásně. Chvilku se kocháme a máme radost, že jsme všichni pohromadě. Obě jsme běžely ve Skinners ponožkách a většinu trasy jsme byly nad kotníky ve sněhu a je nám dobře. Václavce došlo, že díky této minimalistické obuvi je mnohem otužilejší a činí jí to radost. Já takto běhám, už třetí zimu a vydržím čím dál více. Vše je o tréninku...

Dobíháme k autu, už je šero. Psi nadšeně skáčou do auta pod deku, my s Václavkou též a libujeme si jaká je to krásná cesta zpět domů. Šero vše schovalo a vystupuje pouze bílá zasněžená krajina, která se odráží od světla našeho auta. Jedeme pomalu, v radosti, tváře červené prohřáté, nožky mokré a zase trochu od shonu všedního dne odpočaté....i když Bobík, ten nám dneska dal zabrat.

ps: Bobíka jsem si vzali z útulku v březnu 2020, vyskočil na nás na Facebooku ze stránek Psí štěstí a my věděli, že je náš. Od té doby se stal hlavně parťákem Honzíka, který onemocněl v červnu na 1 Diabetes a jsou nerozlučná dvojka. Nedokázala bych si odpustit, kdyby se nenašel.
Až když něco, nebo někoho ztratíte, zjistíte, jak moc ho, nebo to milujete/potřebujete. Jsem šťastná, že si nás znovu našel.

Tak zase někdy s láskou ahoj Janan