Samotná cesta je cíl 2.díl Močidlec

Samotná cesta je cíl 2. díl Močidlec pokračování....
Nerada si cesty plánuji, vlastně díky dětem a Honzíkovo nemoci si neplánuji vůbec nic. Nikdy nevím, co se zvrtne...a tak jsem se naučila hodně improvizovat.

Konečně trocha spánku po probdělé noci se řvoucími jeleny a bouřkou. Nechce se mi otevřít oči, užívám si klidu a tepla. Probouzím se kolem osmé hodiny ranní s myšlenkou na mojí maličkou Brambůrku, která se na mne usmívá a říká "Maminko pojeď domů, ano?". Trochu se pohnu, abych zjistila co mne po včerejší dobrodružné a náročné jízdě bolí a je to dobrý, chytla mě jen křeč do lýtka a tak se zlehka protáhnu a je dobře. Vyhoupnu se z hamaky a bosýma nohama došlápnu na zem. Ranní rosa je chladná a osvěžující. Chvilku si tak spočinu a zhluboka se nadechuji. Podívám se v dáli a kouká na mě liška, hubená, zrzavá lehce zbídačelá a hned utíká pryč.
Měla bych pomalu vyrazit. Objevuje se slunce a zahaluje les hřejivým světlem. Paprsky skrze stromy mi prohřívají tváře, usmívám se. Pomalinku balím všechny věci zpět to těch malých pytlíčků a raduji se, že se to vejde kam má. Opět nemám hlad a tak vyrážím z pod Libenovského dubu vstříc dalšího dne na koloběžce...

Podezřele rychle se otepluje a je dusno a tak hledím na předpověď počasí. Hlásí bouřky už po obědě a pak celou noc i druhý den. Seskočím z Tyrkysky sednu si na kraj cesty, která směřuje do Hvozd a přemýšlím, co bude dál. Riskovat se mi fakt nechce a zůstat trčet někde v lese také ne. Vím, že mám odpoledne možnost se nechat odvézt ze Žlutic domů a tak nakonec neváhám a volám si o pomoc. Koukám do mapy, kudy bych jela, ať ještě poznám zajímavá místa a moc se neodchýlila od silnice, aby mohla přijet záchrana, kdyby bouřka přišla dříve.

Hvozd, Pláně, Onřejov, Mladotice. Krásná trasa po menších silničkách s nádherným výhledem na louky plné hojnosti, ale i zvěře. Tolik pestrých luk jsem ještě neviděla, pšenice, ječmen, žito, kukuřice, květena a jiné. To byla radost pohledět, je zde znát, že to jsou soukromá políčka. Slunce dává mým obrázkům teplé odstíny a i přesto, že jsem opravdu unavená, jsem tu ráda.

Žihle na benzínce jsem si dala ranní kávu a poklábosila s místním mužem, co obdivoval mojí koloběžku. Prý by na tom nejezdil a ptal se na mou trasu. Řekl v dobrém, že jsem blázen a vysvětloval mi nejlepší trasu do Žlutic. Povyprávěl mi o zdejším lese a jelenech Evropských, že prý mají obrovské paroží a putují krajinou. S jejich hlasovým projevem, jsem měla tu čest mít celou noc.

Popojedu kousek dál a usedám do venkovní restaurace, přeci jenom jsem dva dny už neměla teplé jídlo, restauraci jsem doteď nepotkala, snad tam budou mít i něco pro mne. Výborně, šopský salát a zapečená brambora v alobalu s česnekovým dipem, to byla lahůdka. Přisedli si ke mě babička s dědečkem, co přijeli na elektorkolech a hned se ptali, zda-li má má Tyrkyska motor, tak jsem si poplácala po stehnech a řekla "Zde". Usmáli se a prý jsem ještě mladá. Vyprávěli mi své příběhy jak cestují po celé republice a objevují zajímavá místa, bylo moc fajn vidět takto spokojené stáří. Měli můj obdiv...

Najezeno a napito dosyta a mohu pokračovat dál. Zastavila jsem se u Kostela sv. Filipa a Jakuba, kde stála zajímavá socha. Věděla jsem od místních, že mě teď čeká velký kopec a tak na pohodu si to s Tyskyrkou dupu hore. Je fakt teplo a dusno, nějak dochází síla a deficit spánku je znát. Naštěstí mi les dopřává trochu stínu. Kopec vycházím vedle koloběžky a myšlenky mi hlavou plují. Procházím kolem dětského tábora Žihle a vzpomínám si, že jsem tam kdysi jako malá byla. Projíždím kolem zříceniny zámku Nový Dvůr a pokračuji do Rabštejna nad Střelou. Konečně se vezu dolů, to bodlo, nějak dochází chuť všeho. Těžká koloběžka z kopce jede rychle a já si jen tak stojím na stupátku a užívám si jízdy a lehce se kochám krajinou....

Rabštejn nad Střelou malé historické městečko v kopci, kde je spoustu krásných roubených chaloupek, zříceniny rabštejnského hradu, klášter servitů a kostel Panny Marie, zřícenina hradu Sychrova a Loretánská kaple a jiných památek. Místo kam se určitě ještě vrátím na delší čas a prozkoumám to tu. Infocetrum v roubené chaloupce s výbornou zmrzlinou a lákajícími koláči bylo luxusní. Na chvilku jsem tu spočinula a oddychla si. Zakoupila jsem si samolepku na koloběžku, má další trofej. Nějak se mi, už nechce dál. Začíná mě mrzet, že počasí mi nevychází a já se musím vrátit zpět. Na druhou stranu považuji za štěstí, že mám možnost odvozu do bezpečí a tak už neváhám a zvedám se a táhnu koloběžku do toho kopce k zámku a pokračuji do Stvolny.

Síla došla, už se jen tak zlehla odrážím a dusno mne mučí. Zatáhlo se a je cítit bouřka blízká, to bylo rychlé. Zvoní mi telefon a tak ho zvedám a záchrana je nablízku, dáváme se si sraz na Močidleci, výstižné místo.

Močidlec kostel svatého Jakuba Většího, sedím si tak u něj, kde je v jeho blízkosti spoustu spadlých kamenů včetně křížku a zde nacházím svůj cíl. Jsem unavená, špinavá, ale spokojená. Úsměv na tváři značí, že dobrodružství bylo dosti. Mohla cesta trvat déle, ale vše se děje jak má, vždyť jak se znám vyrazím zase na další putovní cestu, již brzy...

Závěrem.... naše krajina je tak nádherná a pestrá, že vůbec nemám potřebuji být za hranicemi naší republiky. Své hranice mohu pokořit i zde a přitom poznat nové bytosti nejen přírody, ale i ty lidské, to mne na tomto cestování na koloběžce baví nejvíce. Také ta svoboda, že se mohu zastavit, kde chci a spát na místě, kde se cítím nejlépe. Nebojte se tedy i vy vyrazit a cestovat takovýmto způsobem, chce to jen mít srdce otevřené a trochu si věřit.

S láskou Bosonožka Janan

Za tuto cestu jsem celkem ujela 120km a nastoupala 1904m většina trasy byla v terénu. Pěkné to bylo.