Samotná cesta je cíl 1. díl Libenovský dub

S koloběžkou k Libenovskému dubu cesta nečekaná.
Je středa probouzím se v brzkých hodinách a když vidím jak kapky deště bičují naše okna, nikam se mi nechce. Vlastně proč bych měla, mám sice volno, ale mohu se třeba válet a dívat na filmy, nebo si kreslit....

Jenže sahám na mapu a dívám se kam bych mohla se svou koloběžkou Tyrkyskou vyrazit a to vždy ve mě probouzí chuť k dobrodružství.

Balím si věci na pár dní, ale nevím zda-li budu tak dlouho na trase. Dávám si dobrý čaj a ani nemám hlad a tak jen protože bych měla jsem něco málo snědla. Déšť ustal, je čas vyrazit. Desátá hodina odbyla, což je už docela pozdě na delší cestu. Jdu za staršími dětmi a loučím se. Šárka na mě překvapeně kouká, asi čekala že si to rozmyslím. " Maminko, vrať se nám v pořádku". Raději hned odcházím, pak už bych neměla sílu. My matky to máme fakt těžké, to naše velké srdce se hned zaplní emocemi a hůře se domov opouští...

Vyrážím ze svého domova z Ostrova přes Moříčov, kopec který prověří jakou sílu mám s naloženou koloběžkou. Velichov, Radošov a Kyselka má známá místa, kudy často jezdívám.

Dubina a zde nastupuji na novou trasu přes Doupovské Hradiště. No utavit se skoro na začátku nebyl dobrý nápad, ale kdo by to byl tušil, že to bude tak náročné. Štěrkovitá cesta a furt do kopce, nikde ani živáčka, aby si člověk pokecal. Všude jen cedule: "Vojenský prostor nevstupovat". Obloha temná, všude mlha, koloběžka těžká, cesta nesjízdná a furt do kopce. To se pak má člověk těšit na výlet...
Chce to banán, ten vždy zabere. Konečně se to láme a já mám radost, že se Tyrkyska pohnula kupředu.

Žalmanov a Horní Tašovice stále pokračuji po cyklostezce přes Bražec a Těšetice. Zde přecházím hlavní silnici na Plzeň a musím se smát, kam až se na koloběžce nedostanu. Vždy se ráda otáčím zpět a uvědomuju si tu vzdálenost, ty kopce, či památky, které se vynořují a zase se po chvilce ztrácí.

Údrč a Polom. Stojím a koukám na žlutý rozcestník a nevěřím svým očím, tam kam mám jet cesta končí. No to bude vzrůšo asi. Také že ano, sápu se ve Vysokém lese (tak se to tam jmenuje) po velmi náročné stezce a protože furt pršelo, tak i spoustu vody všude je. Nesmím se s koloběžkou zastavit, je tak těžká a boří se do bahna, že už bych se nerozjela. To že se ztratil signál operátora ok, ale i gps tu nefunguje, prostě džungle. A tak stojím na polorozbořeném mostě z klád a říkám si, zde je můj moment dobrodružství, nepanikař, užívej si to. Optimista jsem a asi i trochu blázen, jinak bych tu nestála a tak se usmívám a jdu dál...

Ratiboř cesta kloudná se vynořila a pak jupí krásný sjezd do Žlutic. Benzínka maličká kafe nabídla mi, co víc si v tuto chvilku přát. Pokračuji dále na náměstí, kde si udělám hezké fotografie a kochám se Kostelem sv. Petra a Pavla a pomníkem padlým, kde se vzápětí napojuji i na Křížkovu cestu. Trasa je kopcovitá a tím není pro mne nudná a v zatáčce za nádražím je kaple sv.Jana Nepomuckého je velmi krásná a Tyrkyska chce s ní fotku, takže jí tam musím vynést, co bych pro ní neudělala.
Míjím spoustu posvátných křížů s různými jmény a říkám si, že by to mohlo být zajímavé putování po té Křížkové cestě...

Pšov a Domašín pak lesem do Luková, kam se těším na kostel sv. Jiří, kde jsou ztvárněni duchové. Bohužel je zavřeno a tak fotím pouze zvenčí. Velmi zajímavé místo i s pomníkem obětem 1.sv.války se symbolem orla, ten by se líbil mému nejmenšímu synovi Honzíkovi. Musíme si sem udělat rodinný výlet.

Vzpomněla jsem si na Mílu Krále koloběžkáře, že bychom se mohli na trase někde sejít a tak mu volám, kde se právě pohybuji. Jeho milý hlas mne překvapil, známe se pouze ze stránek koloběžek na fb. Bohužel tím, že jsem vyrazila později a on zase končil později v práci, nám setkání nevyšlo, ale pro mne byl v tu chvilku oporou. Řekl mi, kde zhruba bych se mohla v lese ubytovat a jaké mne čeká počasí a popřál mi šťastnou cestu a třeba jindy, jinde se potkáme....

Pokračuji dále síla ještě je, světlo také, není důvod hledat místo na nocleh. Mezí, Újezd se jelo samo, až do Manětína, kde se nachází krásný zámek. Moc se mi městečko líbí a dokonce uvažuji, že si tu seženu nocleh. Jenže, když už se táhnu s brašnami, kde mám spaní, tak se mi úplně nechce. Pokračuji tedy dále Přírodním parkem Manětínským na Lipí. Les houstne, cesta necesta a začíná se ztrácet světlo, je čas si hledat to správné místo na přespání. Obava z noci, že bude bouřka mě nutí více přemýšlet a hledat. Pokračuji dále lesem a dívám se na mobil, kde signál se mi ztratil. No super tedy, kdyby něco, tak se ani nedovolám. Začínám být lehce nervózní, únava je znát a začínám mít hlad a jde na mne chlad, už jen vedle své koloběžky jdu.

Najednou se objevil Dvůr Libenov a u něj starý Libenovský dub. Lesy jsou průhledné a čisté, není tu moc popadaných stromů, což působí bezpečně. Zde tedy zůstanu i přesto, že tu není žádný signál mobilní.

Borůvčí mi nabízí hojnou večeři a já si připravuji spaní kousek dál od cesty. Najednou zaslechnu kroky, otáčím se a stojí tam mladý muž a usmívá se na mne, podle pohledu sympaťák. "Dobrý den" říkám mu, "Kampak jdete takto pozdě?". Odpovídá mi s úsměvem, že je z Prahy a prochází si tu zdejší kraj a jde kamsi na kopec a bude se stejnou cestou vracet zpět. Tak se zastavte na pokec, mu hned odvětím.

Pokojíček mám připravený, mám radost, že ještě nezačalo pršet a tudíž mám vše suché, repelent můj deodorant nyní jest, neb ty potvůrky bzučivé si chtějí evidentně na mě pochutnat. Vytahuji nějaké dobroty, co jsem si zabalila, což je dobře. Dnes jsem při cestě žádnou restauraci nepotkala a ani obchůdek. Rezerva chutná se hodí. Houpu se v hamace listuji nad dnešními snímky a užívám si ticha lesa, pomalu se světlo ztrácí.

"Dobrý večer", jak se bydlí? Slyším hlas muže vracejíc se zpět. Jsem Aleš.... a tak jsme se dali do řeči, nabídla jsem mu kousek své večeře. Procházeli jsme se po lese a mluvili o životě. O jeho práci, kde není spokojený a našel konečně odvahu dát výpověď. O mých dětech a mém cestování. O mých bosých nohou, což ho fascinovalo. Tma nás obklopila a všude kolem nás létaly světlušky. Byl to krásný moment, který jsem snad naposledy zažila jako malá holčička. Byla jsem ráda, že tam nejsem sama. Rozloučili jsme se s dobrým pocitem, že vlastně nikdy a nikde nejsme sami.

Snažím se usnout, lehce se pohupuji, slyším jemné kapky deště jak přicházejí a bubnují do mé plátěné střechy nad hamakou a já se modlím, aby počasí přálo celou noc.

Druhá ranní hodina a já se probouzím slyším jeleny Evropské jak hulákají na les, znějí trochu jako šílení psi, cítím i jemný chlad. Čtvrtá ranní opět jeleni a déšť je silnější, bubnuje mi na střechu, snad vydrží a já nepromoknu. Usínám až nad ránem, konečně se i otepluje, ještě na chvilku zavřu oči...

pokračování v dalším příběhu

PS: V tento den jsem ujela něco málo přes 80km a nastoupala 1325m náročné kopcovité trasy plné lesních cest, potkala jednu bytost, pokochala se okolní krajinou s temnými mraky, žádný cyklista ani koloběžkách, což se vlastně ani nedivím a našla ticho, obavu a možná i smutek...zítra budu pokračovat dál.