Nechranická přehrada 109km

Dnes jsem si mohla zase užívat a tak volba byla jasná.
Zvolila jsem si trasu Ostrov - Nechranická přehrada 109km.
Můj parťák byla žlutá cedule s číslem 6. Vyrazila jsem natěšená před šestou ranní s vědomím, že to bude náročné, ale krásné. Jakubov terén místy i nesjízdný pro kolobku, ale mě vždy potěší, je to kouzelné místo se zajímavou atmosférou.
Cesta až do Pernštejna je kopcovitá trať s nádhernými výhledy. Z Pernštejna podél řeky na krásné místo s výhledem na skále, kde jsem si dala svačinu.
Pak začal déšť, který mě sprchoval přes 30km jízdy. Naštěstí bylo teplo, tak to bylo příjemné. V Kadani jsem na rozcestí potkala příjemný pár cyklistů a blondýnka s krásným úsměvem se na mě podívá a říká: "Ty jsi Janan" koukám na ní a říkám si. Sakra jsem profláknutá snad všude . V hlavě matně hledám, kdo to je, i když úsměv mi přijde podezřelý.. marně, nic jsem tam nenašla v hlavě temno mám takže prosím, kdo jsi? Napiš mi, pokud to čteš.
V dešti hustém pokračuji 16km k přehradě. Nohy kloužou po asfaltu, věc nemilá, leč vzdávat se nebudu. Cíl je daný. Přehrada Nechranice je obrovská škoda jen toho počasí, musím se sem vrátit se sluncem....
Cesta zpět stejná. V Kadani naštěstí déšť polevuje a dostávám chuť na oběd. Jenže, co už fakt nedávám jako vegetarián, smažák s hranolkami a tak tam nahoru posílám prosbu lahodného oběda. Na cestě potkávám jen samé cyklisty a říkám si, kde všichni jste? Vy na těch kolobkách?
Potkávám bandu 12 cyklistů, sedí na odpočívadle. Zaparkuji u nich, říkám si jsem rebel a vcucnu Tyrkysku mezi ně. V tom se na mě jeden z nich podívá a řekne "Tak co kolik, už máš?" Slyším jak se mezi sebou chvástají, že mají na těch svých pekelných cyklokolech za tisíce 42km a říkám si v duchu to nechceš vědět . Ahoj 82km a ještě mi domů pár zbývá... Jejich výraz mě vyživil. Čučeli na mě a jeden našel odvahu a říká:" Kolik máš osobáček?" Cítila jsem, že se chtěl předvést . Říkám mu... minulou sobotu 185km s převýšením 2600m .... ticho by se dalo krájet. Usmála jsem se na ně a popřála jsem jim hezkou jízdu a ať jsou fit a raději zmizela z dohledu jejich.
Pak bylo vyslyšeno mé přání. Zabrzdila jsem v Lazních Evženie v restauraci v Peřejích a to byl luxus. Mé bříško bylo nasyceno a duše potěšená. Jídlo výborné, obsluha famózní. Konečně mohu doporučit restauraci, kde to umí. Nu a teď se mi pojede suprově domů. Věděla jsem, že mě čeká nejnáročnější část, ale vůbec mi to nevadilo, mě to prostě baví. Jsem pro kolobku stvořená.
Přesně před rokem jsem s Tyrkyskou ujela svojí první stovečku. Od té doby jich bylo požehnaně. Dnes mám radost, že si ji spolu užíváme. Tyrkyska je prostě parťák do nepohody v dobrém i zlém.
Domů jsem dorazila za včasu i slunko mi na cestu vysvitlo a já jsem zase našla kousek sebe.
To ticho prostě léčí...