Mistrovství ČR Čertovský ultratrail 66.6km a 1800m

Každý rok k narozeninám se mi honí v hlavě co si přát. Něco, na co nezapomenu, co si užiju... 45 let zde na této planetě a spoustu příběhů... utíká to. Tento se mi ovšem do srdce zapíše navěky a stoprocentně i do dalšího života....

Může za to Hanka H. Přišla si ke mně vyzvednout ušitou zakázku a říká "Janan já se asi zbláznila a přihlásila jsem se na šílený závod". Ta věta ve mne upoutala pozornost a ptám se jaký? "Čertovský ultratrail" jukni na něj...

Během pěti minut, už jsem seděla u počítače a přihlásila se. Pak Hance píšu, že jí nevidím mezi přihlášenými a ona, že je mezi čerticemi. No super, takže jsem mezi profíky a to budu muset makat. Nechávám to tedy být a beru to jako výzvu a má to jistě svůj důvod. Prý body budu míti na další šilenost... oukej.

Příprava na závod, prostě si běhám po těch našich kopcích pod Klínovcem a moc to neřeším. Při posledním delším běhu jsem ucítila bolest levého kolene a modlila se, že to byl jistě jen nějaký nerv, prostě úlet, žádná novinka se teď opravdu nehodí. Raději jsem si už dala klid, a čtyři dny před závodem neběhala vůbec.

Pak se ozvala Hanka, že závod nemůže absolvovat ze zdravotních důvodů. Byla smutná, ale to je život, je důležité umět odhadnout svojí situaci a přizpůsobit se. Díky tomu se uvolnilo místo u děvčat s kterými měla jet v autě a spát v chatě, bylo mi její místo nabídnuto. Původně jsem měla jet sama a spát v autě, tak jsem nabídku přijala...přeci jenom v týmu to rychleji utíká a vzájemná podpora a radost se násobí..

Den "D" nastal. Zatím žádná nervozita vše sbaleno a vyrážíme. Jsme ubytovaný u Anděla v chatce hned u jezera Hamr s krásnou pláží a výhledem na kopce, úplná romantika. Hanka S., Blanka a Romča úžasný holky, které se nebojí přijmout výzvu čertovskou.

Noc byla strašná. U ohně seděla banda blbů co hráli na kytaru a řvali do třech do rána, naštěstí je vyhnal déšť a já spala alespoň dvě hodiny... ráno bylo těžké...

Nebyl čas se tím moc zabývat, soustředila jsem se, abych si vše sbalila a alespoň trochu se najedla. Počasí vypadá skvěle na to že hlásili 30 stupňů vedra a bouřky. Děvčata se domluvila, že poběží v týmu, já jsem jim řekla, že poběžím sama za sebe. Přeci jenom je to můj první ultratrail v bosoběhu a potřebuji zjistit jak na tom jsem.

Vyrazili čtyři téměř plné autobusy na start Hradu Houska a mezi námi spoustu čertic a čertů. Některé z nich potkat v lese v té bouřce slibované, tak si asi káknu do trenek.

Na startu potkávám Štěpánku s kterou jsem jednou běžela MČR Ještěd SkyRace a doběhly jsme spolu a dodnes si občas napíšeme, velmi hezké setkání. Pak ke mne přišel běžec a říká "Ty jsi Janan Bosonožka viď a běháš s Renat?". Její kamarád a poznává mne z příspěvků a díky bosým nohou.. "poběžíš s námi?" Já.. no to asi ne chlapci, vaše tempo bude jistě vražedné....nazouvám ponožky Skinners, vnímám okolí a jejich pohledy zda-li to myslím vážně a nic si z toho nedělám, prostě jsem...

Je tu start, až teď na mne padla nervozita. Nejsem závodní tip, zbytečně se vynervím. Proto mám ráda delší běhy, stihne to ze mne spadnout, je na to totiž dost času. Vybíhám se skupinkou v tempu lehce 5:20 a hned si říkám tak to asi ne a pokouším nohy přesvědčit, aby zpomalily. První lehké stoupání a většina běžců se zastaví a jdou a tak je předbíhám. Je dusno, jestli bude takto furt bude to těžký. Naštěstí asi po hodině běhu se počasí zlepšilo.

Cesty nádherné, štěrku a asfaltu minimum a větší kameny a kmeny stromů přeskakuji a vybírám si došlap mých nohou. V písku si odpočívám, i když to běh zpomaluje, mne to nevadí, já si jej užívám. Krásné výhledy a je moc fajn, že nejsem sama, vždy někoho potkám a povíme si pár slov.

První občerstvovačka cca na 17km mi přijde docela daleko, ale zásobu pití mám, takže to v pohodě dávám. Už z dálky slyším křičící děti "Mám nejlepší nápoj na světě" jsou úžasný. Vracím jim to s úsměvem " Tak já si o něj prosím ten potřebuji". Ovoce, buchty, čokolády, sůl, hroznový cukr, oříšky různých druhů a jiné i masové pochutiny. Nápoje pivo i nealko, domácí limonáda, ionťák, voda a cola. No neuvěřitelné místo se skvělými lidmi a takových občerstvení je na trase šest, je se na co těšit.

Bezděz první větší kopeček dosti kamenitá cesta a tak si to v klidu vyšlápnu. Na cestě potkávám Štěpánku máme radost a říkám jí doběhni mne poběžíme spolu. Při seběhu potkávám holky Hanku, Romču a Blanku povzbudíme se a běžím dál, je čeká výšlap nahoru..

Štěpánka mne doběhla a klábosíme jakou máme radost, že jsme zase spolu a běžíme si na pohodu lesem. Začínám cítit bolest kolene cca 23 km. To fakt po čertech nechceš. Hlavou mi plují myšlenky, jestli to vůbec dokážu. Zkouším se protáhnout, ale když jsem se zastavila bylo to ještě horší. Ok jediná možnost dokázat doběhnout do cíle je síla myšlenky a nezastavit se a modlila se, aby bolest nebyla horší a já nemusela závod ukončit.

Na trase potkáváme Honzu s radostí se k nám přidává se slovy holky já se přidám, alespoň se budu krotit, abych to pak doběhl. Kecáme o všem možném a najednou vnímám, že Štěpánka polevuje, potřebuje zvolnit a tak jí opouštíme a běžíme dál. Pořád se otáčím jestli je v pořádku a pak mi zmizela docela.

Potkáváme s Honzou čerta Václava sympaťáka co se směje a dává si to už po páté. Tak toho se budeme držet zná cestu dokonale a říká nám, co nás ještě čeká. Vždy před občerstvovačkou neskutečně zrychluje, prý se těší na pivo.

Bukové hory jsou nádherné ta malebná krajina vám bere dech a nabíjí zároveň. Pokaždé když překonáme kopeček houknu na kluky "super už se to láme běžíme" oni na mne hned "to je super takto si žádné kamarády nezískáš" a trpí, že musí běžet a já s směji. Honza je neskutečně vtipný člověk, ty jeho hlášky stojí za to.

Ralsko... trčí před námi kamenitý kopec a myslí to vážně, nedá nám to zadarmo. Kluci krásně fuňí a já též a připlouvají první nehezká slůvka...po padesáti km to fakt nechceš...zlehka jim utíkám, protože já kopce prostě musím běžet v lehounkém tempu, ale cítím je v zádech je to dobrý, bez nich by mi bylo smutno. Jsme nahoře kontrolní bod si odcvakneme na startovním čísle pár fotek a šupem dolů. Opět tam potkáváme fotografa a žasnu, jak se dokáže takhle rychle přemisťovat a s úsměvem.

Naše kolena...my jsme teda trojka, nevím kdo víc křičí bolestí. Seběh z Ralska fakt bolel, nejenom koleno, ale už cítím každý šutr v ponožkách. Míjí nás čertice Ivetka mává rukama a evidentně si toužívá, zatím co my trpíme. Tak jí zdrbneme, že je to tím mládím a asi po deseti minutách nás předbíhá znovu. Zabloudila, což nás překvapilo, trasa byla výborně značená. Kousek s námi popoběhla, bylo to moc fajn.

Na občerstvovačkách se kluci zdrželi, já nemohla, vždy jsem jen rychle namočila čokoládu do soli, čapla banány a mandarinky, poprosila děti ať mi dolejí pití a musela utíkat dál. Zastavit se byl pro mne konec závodu. Naštěstí mne kluci pak vždy doběhli.

Děvín... sakra kdo to vymyslel na závěr kopeček. Breptáme si pod vousy a ze mne poprvé vypadne "kluci začíná mne to trochu štvát" ale jakmile jsem to vyslovila se mi ulevilo a začala se smát. Dochází mi, že je to můj první ultrazávod v bosoběhu a já ještě furt běžím 60km a prostě běžím. Cítím neskutečnou radost.

Dolů to už byla jen vědomá síla zvedat koleno a vydržet. Nakopla jsem pařez, dělám že nic i když je mi jasné, že nehet to odnesl.

Honza kouká na hodinky a řekne "no asi to do 10 hodin nedáme, to bychom to museli teď natáhnout". Všichni tři se tomu zasmějeme a říkáme, "že fakt ne"...Honza "no tvl a jestli bude blbej čas něco jako 10:05 tak mne to bude srá..." Pak už to neřešíme silou vůle prostě běžíme.

Vidíme jezero Hamr. Říkám klukům běžte si, to dáte pod 10 hodin já už běžím jen silou myšlenky, bolest kolene mne limituje. Oni se na mne usmějí a říkají "My tě tu nenecháme, dáme to spolu"...

Do cíle dobíháme ve třech, já uprostřed a chce se mi plakat. Dokázala jsem uběhnout na mých hodinkách téměř 68km v ponožkách v čase 10:04. Poznala dva skvělé parťáky, objevila úžasný závod a našla sebe sama. Ultra je má cesta, ani jednou jsem neměla pocit, že mne to nebaví, nebo už nechci. Kdyby mne nezlobilo koleno, užila bych si ještě víc a měla i lepší čas vím to, ale vše má svůj důvod.

Ten pocit vám nikdo nevezme. Tu radost sdílenou, už vůbec. Jsem na sebe hrdá, že jsem to nevzdala...

V cíli jsme dostali kelímek čertovský a samolepku, hromadu jídla a pití. Bylo krásné pozorovat ostatní běžce.... seděla jsem si a obklopila se jídlem a radovala se s klukama a i čerticí Ivetkou, která to stihla těsně pod 10 hodin. Pak si vyměnili kontakty a rozloučili se, že zase za rok....

Chci poděkovat sama sobě, že jsem našla odvahu a nezklama jsem se. Chci poděkovat manželovi, že byl každých 10km na telefonu a povzbudil mne. Chci poděkovat děvčatům, že mne vzali sebou a vzájemně jsme se podpořily. Děkuji babičce, že pohlídala Barborku. Děkuji všem, kteří mne na cestě pochválili za bosoběh a klukům, že to se mnou vydrželi do konce. Děkuji všem přátelům za podporu na fb...

Děkuji především organizátorům závodu, hezčí závod jsem nikdy neběžela. Děkuji...

a těším se na další ultra...s láskou Bosonožka Janan