Klínovec trasa plná pokory a zážitku 94km nastoupáno 1658m

Mám novou koloběžku Miu MIBO GS, přišla ke mě zásluhou, aneb chtěla jsem jí dnes vyzkoušet na delší trase. Původní majitel Romča se nabídl, že pojede se mnou, alespoň doladíme jemné niance koloběžky. Trasa je prý na mě.

Tak sedím a hledím do mapy, má oblíbená trasa do Kadaně přes Jakubov a Klášterec to jistí je plná kopců a výhledů. Zpět se mi ovšem nechtělo stejnou cestou a na mapě furt na mě načuhuje trasa přes Měděnec, asi to bude trochu do kopce, no tak proč to nevyzkoušet. Sděluji trasu Romčovi, ten se nadchnul a téměř bezeslov řekl, "tak jo". Teď už vím proč mlčel...

Vyrážíme z Ostrova kolem 10hodiny, počasí nám přeje, jemné chladno je příjemné. Kopec do Moříčova nás zahřívá a mám supr pocit jak se s Miou skvěle jede. Hlásím Romčovi, že je to vyhlášený kopec a mám radost, že jej na pohodu vyjíždím, on se podívá do toho svého vymakaného cyklopočítače, který mu hlásí převýšení a říká "kde je ten kopec?" považuji to za vtip, jistě to tak nemyslel.
Pak super sjezd dolů do Velichova, kde mě předjíždí bílé auto z kterého na mě vyčuhuje naštvaný řidič a huláká na mě, abych se z kopce stranila bokem a ohlídala si toho šílence přede mnou. Čára plná předjíždět by neměl, jako magor se chová hlavně on, přeci nebudu z kopce brzdit, když mi to konečně jede.
Vojkovice, zažíná se nám krajina krásně otevírat a Romča přichází na to, že se dá na kolobce i kochat a dokonce fotit. Jakubov mé oblíbené mystické místo, plné pohádkových zákoutí, ale také slušného trailu ne příliš vhodného na koloběžku a tak Miu slušně testuji, bahno opět všude, čistá se mi nedaří být nikdy při jakékoliv mé aktivitě....
Pak už jen krásné výjezdy a sjezdy kopcovité tratě Stráž nad Ohří, Korunní, Kamenec, Okounov, Lužný, Černýš. Lázeňský park Evženie, kde jsme si u pramene načerpali vodu vyrazili do parku v Klášterci nad Ohří a pokochali zámkem. 
Podél řeky pokračovali, až do Kadaně, kde si na náměstí dali oběd. Konzultace trasy nutná, svěřuji se trasou přes Měděnec a Romča na mě kouká a říká to se poser..
Ale no tak, myslím, že něco vydržím a v krásné nevědomosti a lehké naivitě se pouštíme z Kadaně na šílený výjezd hore. Vyjíždíme z Kadaně a hledím vpřed, kde na nejvyšším horizontu vidím větrné elektrárny, jsou maličké a tam jistě nepojedeme, teda, doufám, ale nemám odvahu se zeptat.
Pak už následovalo jen stoupání Vernéřov, nekonečné dlouhé, úmorné stoupání, které ovšem se dalo pomalinku jet, o to to bylo horší. Slézt se mi nechtělo, protože to prostě trochu jelo a tak si nastavuji své tempo, občas se na Romču usměji, aby viděl, že žiju. Vnímám jeho pohled, asi čeká kdy odpadnu. Svými slovy mne povzbuzuje.... menší přestávka na nadechnutí a kochající se pohledem na tu krásu pod námi bodla. Stojíme tam v tichosti a užíváme si skutečného života a zážitku z prožitku, který není zadarmo.
Pokračujeme dál, má otázka přibývá na intenzitě, "už se to láme? " Výraz jeho nechcete vidět s úsměvem řekl, no jasně, máme právě nastoupáno 1000m tak ještě 600m.  Myslela jsem si, že mě chce povzbudit humornou hláškou, ale později mi došlo, že to myslel vážně.

Naštěstí, už vidím větrné elektrárny a musím se smát, už nejsou tak maličké.... 
Pokračujeme dál a míjíme vodní nádrž Příšečnice, nechce se mi stavit na fotografii, jsem šťastná, že konečně zase jedu.
Měděnec, kde si dáváme přestávku, já výborné pitivo a nugátovou sušenku a Romča nealko pivko a kafe, začíná být chladno, je vidět, že jsme vysoko. Romča se přiobléká s hláškou začínám hibernovat, je mi jasné, že mé pomalejší tempo ho nezahřeje a tak ho ponoukám, abychom už vyrazili a zahřáli se.
Loučná pod Klínovcem, já nevím na mapě to tak nevypadalo, ale furt jedeme do kopce, chvilku přemýšlím, jestli to není Miou a nenápadně naznačuji, že jí Romčovi vrátím, že mi nejede. Ten má záchvat smíchu....na louce s krásným výhledem jdu k zemi a chce se mi umřít, hezčí místo stejně není, nech mě tu a řekni dětem, že je miluji....
Usmívá se na mě a říká " ty jsi herečka" no ani umřít mě prostě nenechá, to je parťák do nepohody. 
Zvedám hlavu a vidím Klínovec, je tam a chce mě cítím to a tak se zvedám a s pokorou naskakuji na Miu, pochválím jí a jedeme.
Zase krpál jako kráva, to snad už není ani možný, začínám si zvykat na hlemýždí tempo, odrážím se krátce, hlava sklopená, v klidu si dýchám a hlavně se nedívám dopředu. Romča kolem mě krouží jako sup, asi má hlad. V závěru jede těsně vedle mě, povzbuzuje mne tichými slovy a konečně už se to láme :D
Věřte mi, tu zatáčku pod Klínovcem jsem si vymodlila a nakonec mne mile překvapilo, že byla docela brzy, možná už jsem si na ten teror zvykla. Jenže já nemohu mít nic normálně, počasí mi na cestách vždy dává zabrat. Vyjíždíme zatáčku a objevuje se černo. Koukáme směr Ostrov a tam divočina. Zapínáme bundy, poslední úsměv a šílený sjezd hrůzy dolů. Kroupy a déšt nemile bičoval mé tváře, naučila jsem se krásně položit na koloběžku, abych měla co nejmenší odpor větru a tudíž i chlad. Zima, vítr, durch mokrá, tělo se mi chvělo zimou, v hlavě si zpívám mantru, ovládám mysl, abych neprochladla a modlím se ke konci.....
Stopro jsem měla osobáček v rychlosti sjezdu, strach žádný. V Ostrově pár metrů před barákem přestal déšť a vysvitlo slunce. Chvěla jsem se zimou a adrenalinem. Romča kouká na tachometr a zbývá nám pár km do stovky, usmívám se na něj a nepovažuji to vůbec za podstatné, protože, co jsem teď absolvovala je mnohem více.

Opět jsem v sobě našla neskutečnou sílu a pokoru, našla jsem si klid a podstatu svého já. Došlo mi, že jsem konečně ve svém životním příběhu šťastná.....
Děkuji Romčovi, že před pár dny mi napsal, že si zasloužím lepší koloběžku a nabídl mi Miu. Děkuji mu, že se přizpůsobil na dnešní trase a byl oporou.
Děkuji rodině, že mi dala prostor.

Těším se na další dobrodružství s Miou, jezdí se na ní parádně....

Tak zase někdy ahoj s láskou Janan