Metternichova výzva 36km

METTERNICHOVA VÝZVA 36km v pěkné přírodě leč blbě značen...
Čtrnáct dní odpočinku po Horské výzvě jsem se na poslední chvilku rozhodla běžet za Evičku, která ze zdravotních důvodů nemohla absolvovat Metternichovu výzvu. Tušila jsem, že to nebude lehké, svaly ještě nebyly zregenerované, ale mysl se těšila.
Ivetka a Martinka běžely také. Cesta do lázní Kynžvart po dálnicích uběhla rychle. Počasí působilo příjemně, bylo pod mrakem. Oblékla jsem si kraťásky a tričko, sbalila batoh základní výbavu, trochu pití. Registrace proběhla v pořádku, nasedli jsme do autobusů a vyrazili jsme ve velkém počtu. Na startu v Bečově nás uvítal pořadatel a mohlo se startovat.
Hned jsem si to pěkně rozběhla, otočila se za děvčaty a letmým pohledem se rozloučila, neb jsem čekala pěkný krpál. Mraky se rozestoupili a vyšlo slunce v tu ránu bylo vedro hnus, donutilo mne to si sundat černé tričko, jinak bych ten kopec fakt nedala.
První občerstvovací stanice hned na vrcholu se vážně hodila i přesto, že jsem měla s sebou pití s chutí jsem doplnila tekutiny a meloun do mne padl jak nic. Pak následoval pěkný seběh lesem, pod nohami spadané jehličí a šišky, měkoučký dopad byl velmi příjemný, pustila jsem to dolů a předběhla asi šest lidí včetně bosonožce Zahálku. Přiřadila jsem se k bezva třem lidičkám a ve stejném tempu jsme si klestili cestu podél stoky až k potoku Rota, kde všude byli kluzké pařezy. Hanička, s kterou jsem se po cestě seznámila, malá křehká bytost běžela ve stejném rytmu a tak se z nás stala nerozlučná dvojka. Moc mi pomohla na trase, která nebyla dobře značená a že Hanička to tu znala byla to má záchrana. Během závodu jsem dostala menses nečekaná návštěva, neřešila jsem to běžela jsem prostě dál. Na trase byli záchranáři požádala jsem je o pomoc dali mi sterilní čtverečky a zoufale na mne koukali, že mi jinak nemohou pomoct. Pobavilo mne to, řekla jsem že to zvládnu o nic nejde. S Haničkou jsme pokračovali dál přes Kladskou, kde na občerstvovací stanici mne doběhla Ivetka, to mne moc potěšilo. Pět km jsme tedy absolvovaly spolu, pak přišla krize, padla únava a já věděla, že mé svaly se nestihly zregenerovat, ale nesměla jsem se zastavit začali mne bolet kyčle. Ivetka si zvolnila a já běžela dál. Na vysokém sedle jsem se s Haničkou rozloučila, která pokračovala po delší trase. V mých očích měla velký obdiv, též maminka od tří dětí, je neskutečná..... Já popadla druhý dech hezky to rozběhla, seběh se mi moc líbil a hlavně jsem věděla, že už mi zbývá kousek. Cesta po louce, kolem golfové hřiště, pak se objevil zámek a já věděla, že jsem v cíli. Čas 4:46 a 4. místo z žen.
S chutí si dala kofolu, na kterou mne pozval doktorský pár, co doběhl za mnou. Pozdravila pár přátel, s kterými jsem se na trase míjela a pak se šla převléknout a opláchnout do auta. V tu chvilku mi volal David (můj parťák z horské výzvy, co běžel též jen tu delší trasu 45km), že Ivetka zůstala na poslední občerstvovačce 30km u zdravotníků, protože jí nebylo dobře, přivezli jí do cíle. Závod tedy nedokončila, ale pro mne je to skvělá běžkyně, která zná svoje hranice a ví, kdy přestat. Martinka doběhla asi půl hodinky po mě s úsměvem, že to bylo náročné, ale užila si to.
Závěrem..... trasa závodu krásná, ale bohužel špatně značená, občerstvovací stanice skvělé s bezva děvčaty a jako komfort považuji záchranáře, kteří byli snad na každém rohu. Domů jsem si odvezla opět unavené svaly, ale mysl byla nadšená, co vše ještě dokážu.....