Meluzína, Liščí kámen a Křížová hora

Říkáte si pouze 6km, ale jeden výjimečný běžec jménem Pavel Paloncý tvrdí, že v horách se nepočítají km, ale hodiny, dle toho poznáte opravdovou zátěž. Dnes jsme toho byly s Václavkou důkazem a opět s úsměvem, jak jinak.

Po 10 denní regeneraci mé achilovky, jsem začala opět pomalinku běhat ve svém okolí a už se mi začalo stýskat po dobrodružství. V sobotu večer mi napsala Václavka, co dělám v neděli a já zajásala, že mám volno. Hned mi poslala mapu, že poběžíme na Meluzínu, kde jsem ještě nikdy nebyla a pak ještě kousek dál.

Vyběhla jsem nadšená z baráku jen v tílku, tričku a bundičce a došlo mi, že nahoře bude asi zima a sníh, ale už nebyl čas se vrátit. Naskočila jsem do auta s Timinkou k Václavce, Rosie a Mikimu a vyrážíme vstříc dobrodružství. Tak ráda jí vidím. Hned prohodíme pár vět, jaké byli Vánoce a co jsme dostaly za dárky a koho jsme potěšili.

Koukám na ní, že má jen mikinu a sděluji, že jsem trochu mimo a bude mi asi zima. Václavka s úsměvem odpoví, že mi půjčí svojí šusťandu, že jí nebude potřebovat. Cesta utíká rychle a my projíždíme zasněženou kouzelnou krajinou s temně modrým pozadím a dech se nám tají, je to jako v pohádce.
Parkujeme za Loučnou pod Klínovcem. Vylézám z auta a je mi jasné, že tu bundu opravdu potřebuji. Zima -7 stupňů je toho důkazem. Psi začnou hned jančit, potřebují se hýbat a zahřát. Naštěstí je to hned do kopce, tak se to hodí. Václavka běží v tričku a mikině, je to jasné, je to Yetti. Ne, že bych nepůsobila zvláštně ve svých ponožkách ve sněhu, ale ta mikina byla viditelnější. My se prostě k sobě hodíme.

Hezky v klidu klusáme, potkáváme pár lidí, pak začíná ledovatka, kameny, chroští a psům je to jedno. Ty prostě běží a nevadí jim, že nás stromy ošlehávají hlava nehlava. Jenže skvěle do toho krpálku tahají, je škoda je pustit na volno, to se musí využít. Lidi jsou trochu vyděšený, že běžíme, neb oni sotva jdou.

Jsme na vrcholu Meluzíny 1097m. Václavka chválí počasí, že to se fakt povedlo. Výhled famózní na všechny strany. Dřevěná socha zasněžená a není jí vidět do tváře. Krásné místo, jsem ráda, že tu konečně jsem, já tu Václavku nemít....

Drsný seběh, chvilku i po čtyřech, přežili jsme všichni. Poté pokračujeme po zelené na Liščí kámen. Po zasněžené lesní cestě se krásně v ponožkách běží a ta krajina je tak kouzelná. Počasí se fakt povedlo, ani vítr nefičí, nikoho nepotkáváme, co víc si přát.

Liščí kámen 940m, místo klidu a krásného výhledu. Domeček, menší obydlí k tomu a skromná ledová koupel ve venkovní vaně. Rosie si našla koupel vlastní v menším rybníčku. Místo, kde jsme si s Václavkou říkaly, že bychom chtěly bydlet.

Zpět na cestu a běžíme na Křížovou horu 1027m. Teda chvilku běžíme, pak už jen hledáme cestu přes hustý zasněžený les. Boříme se po kolena v borůvčí, spadaných větví a stromů. Občas musí Václavka Mikiho vzít, neb by se ztratil úplně. Já opět v klidu, Václavka se směje, kouká do mobilu a říká, tady někde to je. Vylezu z houští a vidím skálu a mám radost. Jsme tu a ona se též raduje a pak zjišťuje, že to není ono a že ještě kousek dál a to se opakuje, minimálně dvakrát. No prostě s Václavkou se nenudíte. Měla by se naklonovat a dělat radost více lidem na vícero místech, tedy pokud jsou stejně masochisticky zaměřený, jako já. Nohy mám promrzlé a zadek a stehna taky, šmarjá na co já myslela při tom oblékání. Nu nic brodíme se dál a najednou se zjevil náš poslední vrchol Křížová hora.

Václavka své horolezecké zkušenosti, hned praktikuje a sápe se nahoru, já v poklidu vyčkávám a rekognoskuji terén, pak vycházím za ní. Objevujeme malovaný kamínek a knihu, do které jsem nás zapsala. Václavka stojí úplně na vrcholu, nechávám jí prostor, nemusím být všude, neb se do mne zahryzává chlad a nechci se vystavovat větru na výšině a modlím se, aby už chtěla jít dolů. Začínám mít i hlad. Timinka, už pokňourává, též potřebuje pohyb. Tak vybízím Václavku a musíme najít cestu, kde se napojíme na červenou stezku.

No takže pokud si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, tak většinou později přijde něco, co váš názor změní. Objevila se další skála a z ní šílená cesta dolů. Při každém došlapu jsem se modlila, jak hluboko se propadnu. Měla jsem obavu i o Timinku, aby mi nikam nezapadla. Miki se musel nést v náruči a pomalu jsme klesali všichni dolů. Naučila jsem se nepropadat panice, ono to totiž nemá smysl a hlavně to nikomu nepomůže. Co mi pomáhá a tak nějak to mám nastavené, je smích. Prostě se směji jako blbka a otáčím se na Václavku a ona se tlemí taky od ucha k uchu. No my jsme fakt dvojka. Tak tam spolu stojíme a smějeme se a jsme šťastné, cítíme totiž, že žijeme. Cesta se narovnala a my zapadáme do hustého lesa a konečně vidíme světlo a za chvilku cestu. Václavka je úžasná, umí se tak krásně radovat. Vyběhne na ní a skáče radostí. Já se usmívám a raduji se s ní....

Dělí se semnou o úžasnou tyčinku značky Flap Jack. Je výborná. Měla na sobě kokosovou polevu a rozplývá se na jazyku. Nemusím moc ty všemožné tyčinky, jsou tvrdé a většinou nejdou ani polknout, ale tyto jsou tedy fakt luxusní. Mohu jen doporučit.

Po červeně značené cestě pomalinku klušeme s pesany zpět k autu. Užíváme si bílé krajiny, čerstvého vzduchu bez lidí a svátečního chaosu. Mokré, trochu zmrzlé, ale šťastné, že jsme mohly být zase spolu a zažít malé dobrodružství kousek od domova.

V Jáchymově v cukrárně jsme se stavily v okénku pro zákusek a výbornou kávu, odměna musí být a téměř už za tmy brzdíme u mého domu.

Loučím se slovy, " Děkuji ti Václavko, že na mě myslíš a nezapomínáš na to, co mám ráda"....

Tak zase někdy ahoj.

ps: Není důležitá vzdálenost, ani za kolik běžíte 1km atd. Je důležité s kým to sdílíte a jak moc si to umíte užít, to je totiž to jediné, na co si později vzpomenete, není to prchavé, je to věčné. Tedy alespoň já to tak mám.