Liščí vodopád Pec pod Sněžkou 8km

Další dobrodružství s Václavkou. Liščí vodopád 8km a 365m převýšení.
Začínáme být prostě nerozlučná dvojka. Můj víkend, kdy mám volno prostě nemohu evidentně nic nedělat a proto jsme se objevily v Peci pod Sněžkou.
Proč asi? Protože chceme zítra zdolat nejvyšší horu Česka - Sněžku, ale to bude další příběh. Ten dnešní, také stojí za to.

Našly jsme si místo na parkovišti a s nadšením vyběhly z auta po docela dlouhé cestě, celé zlámané. Tak co teď? Nad parkovištěm trčel jakýsi kopec a vlastně všude kolem nás. Vzduch byl chladný a tak čistý, plíce se hned nadšením povznesly.
Původní plán procházky se změnil na výklus k Liščímu vodopádu a ještě kousek dál. Jsme prostě nenapravitelné....

Pár metrů za městem se vyloupla krásná kamenitá cesta podél Zeleného potoka a také pár menších vodopádů. Všude spoustu krásných stromů a krajina byla taková sytá a pestrá. Pěkný trail dosti kamenitý, tak jsem ty své nožky ve Skinnerskách pěkně prokrvila. Cestičky úzké a všude spoustu vody, kluzké kameny a lávky.

Byl to pohodový běh, pěkné kopečky i seběhy, což jsme trošku nečekaly a měly se přeci šetřit na zítra, jenže Václavka se zase zamyslela a trasu vymyslela a já jsem pokorná a následuji jí, protože jí věřím a tak krásně běžím. Pak neběžím, ono to nejde, cesta se ztratila a my také, což mě nepřekvapuje a stále se smějeme a brodíme se přes padlé stromy a objevujeme liščí noru a pak cestičku, takže jsme zachráněné.

Říkám si mělo to být přeci cca 6km, což mi mé nové hodinky, už před chvilkou ukazovaly a my stále běžíme a město nikde a pomalu se stmívá. Václavka říká, už to bude jenom z kopce, ale ten co se objevil vypadal jinak. Krpál jako kráva, Václavka se diví, já už ne a tak dupeme nahoru, otáčíme se a krása se zjevila Sněžka v pozadí zapadá do růžových peřin, no prostě nádhera a tak jí odpouštím a zase běžíme, až Na konec světa. Tak se jmenovala pěkná chata, ke které jsme přiběhly a ještě se chvilku výhledem kochaly.

Pak už se blížily konečně zpět a v šeru temnějším sbíhaly do Pece pod Sněžkou po velmi kořenové a kamenité nepohodlné cestě, což byl docela zážitek.

Nakonec tedy něco málo přes 8km a nestoupáno 365m a já jí říkám, dnes měla být pouze procházka. Václavka se směje a já též, protože mi vlastně nic jiného nezbývá.

Odměnou nám byli ovocné borůvkové knedlíky a kafíčko z otevřeného okénka opodál...

Postýlku jsme si v autě nachystaly a říkaly si, že budeme spinkat ve spacáku, jako princezny. Oblékáme se do věcí na spaní a Václavka objevila novou mantru a neustále dokola říká, kde mám ponožku. Nabízím ji své, ale je tvrdohlavá a stále opakuje, kde mám svou ponožku. Začíná to asi myslet vážně a já směji se od ucha k uchu, zřejmě má k té ponožce citový vztah, ale naštěstí asi po 10 minutách jí nachází a my si konečně můžeme lehnout. Poslaly jsme přátelům na fb pozdrav s fotografií naší ležící polohy a zpět se nám vrátila taková podpora, ať to zítra zvládneme, což jsme vůbec nečekaly a hlavně netušily, kolik přátel nás sleduje.

Krásně se nám při zpěvu řeky za hlavou usínalo a v myšlenkách na Sněžku nám očka zapadla únavou.....

pokračování v dalším příběhu....

ps: Děkujeme přátelům za písemnou podporu, moc si toho vážíme a těšíme se z toho moc. 
S láskou Janan