Krušnohorská Osmitisícovka 60km

"Až na nejvyšší horu světa" aneb Krušnohorská osmitisícovka.
Je mi hezky, před chvilkou jsem dorazila z Hřebečné z vyhlášení vítězů. Tento závod pro mne moc znamenal, Byl to první společný běh s mým přítelem, jako parťáci v běhu.
Start nečekaně nastal před půlnocí (měla jsem za to že můžeme vyběhnout v ranních hodinách) a tak nevyspalá a nenajedená, jak bych si přála, jsem rychle sbalila věci a vyrazili jsme na Hřebečnou. Celou cestu jsem ho ujišťovala, že poběžíme dle mého tempa, že jistě nebudu moct běžet rychle,
Mile mne překvapilo vřelé a upřímné uvítání od skautů, nastudovali jsme na mapě vrcholy a trasu kudy poběžíme, protože trasa značená nebyla. Prý zhruba 60km a máme na to 24hod. limit. Hlavně najít schovaná razítka a v kartičce, kterou jsme dostali si to orazítkovat. Náš plán (teda Martinův) bylo to zvládnout do 9hod.

Ve 23.45hod. jsme udělali foto a vyběhli jsme. Zapnuté čelovky v batozích veškeré zásoby pití i jídla, neb nikde žádné občerstvovačky nejsou. První jsme zdolali Blatenský vrch poté Vlčí hora, Perninský vrch a Švícárnu. Na Božídarský vrch jsme po lehkém bloudění dorazili, ale poté při sběhu nás čekalo velké dobrodružství. Běželi jsme hluboko v lese ve tmě a zdolávali velké kameny, chroští, padlé stromy a močáli za zvuků jelenů v říji, kteří byli opravdu velmi blízko. Nohy zmáčené a studené z močálů jsme si brodili cestu a já se začala vážně bát, ale věděla jsem, že mám vedle sebe, tedy spíše před sebou skvělého muže, který to zvládne a z toho bloudění se dostaneme. Vyběhli jsme naštěstí u cyklostezky a pokračovali dál. Kleiner Fichtelberg, už byl pro mne velmi náročný, cítila jsem únavu a chtělo se mi spát. Martin byl velmi trpělivý a i přesto, že bylo vidno, že se nudí, protože neběžíme, ale jdeme. Na Klínovec jsem se z posledních sil vysápala, posadila se a řekla, ať mne tam nechá, že chci spát. Dala jsem si banán a napila se, což mi asi pomohlo, neb síla se dostavila a naštěstí jsme dalších asi 8km běželi z kopce. Když jsem mohla běžela jsem, když to nešlo šla jsem, ale nevzdala to. V 7hod. ráno začalo svítat slunce a v jeho odlesku běžel přede mnou Martin. Dobíhali jsme na poslední stanoviště Bunkr (radar) za Rýžovnou. Jediné místo za světla, takže z té nádherné krušnohorské krajiny jsem toho moc neshlédla. Orazítkovala jsem poslední místo na kartičce a věděla, že už to máme jen kousek do cíle. Doběhli jsme v čase 7.30hod ráno a v čase 7.50hod, což bylo překonání mých hranic.
Doma jsem si dala koupel a usnula jak pařez. Vzbudila se v pozdních odpoledních hodinách. Svaly bolely, ale srdce bylo šťastné. Jsem pyšná na to, že jsem to nevzdala a vyběhla tak nečekaně i v noci, že jsem zdolala překážky na trase a dokončila závod. Jsem ráda, že mne tam Martin nenechal a byl vcelku trpělivý a v jeho očích byla úcta a radost ze společného úsilí.
Vyhráli jsme 1. místo. Druzí doběhli po nás cca o 1,5hod. později a byli to mladí kluci, což mne potěšilo, že na tom zas tak špatně nebudu. Dostali jsme spoustu krásných cen. Hlavně bych moc ráda poděkovala za krásnou atmosféru skautům a vlastně za celý závod :)
S láskou Janan