Koruna Česka Praděd

Konečně jsme mohly s Václavkou opět vyrazit a vyběhnout si šestý vrchol Praděd. Zbývá nám jeden poslední a máme komplet soutěž Koruna Česka sedm nejvyšších vrcholů  splněnou.
Vyrážíme v pátek hned po obědě, balení už na pohodu a mám pocit, že mi opravdu nic nechybí. Ráno pěkně nasněžilo, tak snad cesta bude průjezdná a bezpečná.

Náš cíl je Karlova Studánka, kde zaparkujeme a přespíme v autě. Cesta utíkala rychle a jako vždy si na benzínové pumpě zhruba uprostřed trasy kupujeme dobré kafé latté. To že jsme opět potkaly pár bezohledných řidičů, kteří předjíždějí v zatáčce na plné čáře, nebo neumí používat blinkr atd. už ani nemusím zmiňovat, jen mne fascinuje, jak dobrovolně riskují svůj život a hlavně i ten náš.
Podél silnice objevujeme jmelí, které je obsypáno stromy je to zvláštní pohled,

Na parkoviště přijíždíme kolem 18 hodiny a našly jsme ho hned, což bylo super. Zastavily jsme dál od příjezdové cesty a chtěly jsme se uhnízdit a najednou koukáme, že tam jezdí menší bagr, který nakladádá sníh a tvoří z něj v půlce parkoviště zátarasu a my byly za ní. Václavka zpozorní, znovu nastartujeme, přeparkujeme na druhou stranu a čučíme na něj. Opravdu celé parkoviště vejpůl zasypal a snad vůbec nic by nám neřekl a my bychom tam zůstaly trčet. No pěkně nás přivítal to je fakt. Seděly jsme tam, popíjely dobrý teplý čaj a pozorovaly ho. Vůbec jsme nepochopily smysl tohoto počinu.

Přichystaly jsme si batůžky a oblečení na ráno. Vybalily spacáky a uložily se ke spánku. Já opět vytáhla své dva vaky, do kterých jsem se zakuklila a vzala si i čepici, neb mi bylo jasné, že bude fakt zima. Václavka na mě hledí a opět jí chytá záchvat smíchu, protože se uložila jen tak a spacák na sebe letmo pohodila. Já načuhuji svojí pididírkou ze své kukly a říkám jí, on tě smích brzy přejde.
Za chvilku slyšíme jak přijelo auto s omladinou mužskou, zřejmě běžci, rozcvičovali se a povzbuzovali. Pak nejednou zmizeli ve tmě. Usínáme vcelku brzy.

Asi dvě hodiny poté mě vzbudili, jak se vraceli k autu. Řvali jak šílení, furt třískali se dveřmi a snad věčnost tam postávali a bavili se o svém výkonu, zřejmě by je vůbec nenapadlo, že v tom autě vedle nich spí dvě zakuklené ženy. Václavka nic netušíc spinkala jako mimino. Já měla radost, že už byla též přikrytá, zima byla už slušná, cítila jsem to na nose, co mi trčel z díry mého brlohu zatepleného.

Ráno šestá hodina, slyším Václavky budíček z telefonu. Dělám mrtvou, protože opravdu, ale opravdu se mi nechce ze spacáků ven. Naštěstí ona má stejný názor, což mě vlastně nakonec i děsí. Jí zima nikdy není a teď ano! Jde prý vykonat potřebu, já jí to zakazuji, že nic nebude, protože je mi jasné jak vyleze, můj plán vydržet, co nejdéle v teple je v háji. Přeci jí nenechám venku mrznout. Skáče pro bundu, co si hned strká do spacáku aby se ohřála, už to je velmi podezřelé. Rozepnu kousek spacáku vystrčím hlavičku a mám šok. Auto je zevnitř úplně zamrzlé a ten chlad, co se mi sápě po tváři je hodně nemilý. To je hnus Velebnosti, nikam nejdu a pak už se směju, protože mi je jasné, že mi to neprojde. Václavka už pobíhá venku a tak natahuji zmrzlé oblečení a rozhoduji se pro teplou bundu bez váhání.

Vybíháme. Mrzne pěkně, sníh nám křupe pod nohama a krásně se třpytí. Mě okamžitě zamrzají nohy v ponožkách a prsty na rukou, to byl fofr teda. Musíme se hýbat. Za chvilku se rozednívá, běžíme v příjemném tempu po značené žluté podél řeky Bílá Opava. Celá krajina kolem nás vypadá, jako by jí někdo postříkal obrovskou dávkou šlehačky. Musím říct, že to je místo kam bych se ráda vrátila v teplém počasí. Spoustu malých dřevěných lávek z kulatin přes které jsme přecházely. Je pravda, že některé byli nebezpečné, protože měli vcelku daleko od sebe ty šprycle a ten mráz a zasněžení tomu přidalo na dramatičnosti, ale ta řeka a malé zamrzlé vodopády s krápníky to bylo fakt kouzelné. Sundala jsem si bundu, bylo mi teplo, byly jsme furt v pohybu běžeckém a tak jsem pokračovala jen v mikině, což Václavku překvapilo.

Pak jsme přišly na místo, kde jsem měla poprvé strach. Úzká cestička a hned sráz dolů. Jak to bylo zasněžené tak to klouzalo a nebylo moc místa na přeskočení jednoho mírného srázu. Zůstala jsem tam vyset a cítila jak mi noha klouže, blbý pocit, neměla jsem se kde chytit. Tak jsem houkla na Václavku, ať mi pomůže. Přiběhla a podala mi ruku, zvládly jsme to, ale neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, musela jsem to vydýchat a začala jsem mít fakt k této cestě respekt a to jsme měly sotva čtvrtinu za sebou. Ještě, že jsem si koupila ty nesmeky, jen doufám, že je na těch ponožkách nějak snesu. Byla jsem docela ráda, že jsme se napojily už na modře značenou trasu a tu žlutou máme za sebou.

Tam se běželo krásně, bylo to sice furt do kopce, ale v lese a krásný trail. Vyběhli jsme u chaty Barborky, což mě potěšilo a vzpomněla si na tu svou Brambůrku doma.

Od Chaty jsem si řekla, že to zkusím běžet, až nahoru k Pradědu, cesta byla široká a běhatelná a tak jsem si v tom svém poklidném tempu doběhla na vrchol. Hned bylo znát, že jsme na nějaké hlavní cestě, protože tu přibývalo lidstvo. Mlha zhoustla a nebylo téměř nic vidno, naštěstí nefoukal vítr. Potkali jsme pár běžkařů, ale žádného běžce.

Jsme u Pradědy dřevěné sochy zamrzlé a zapadané sněhem. V pozadí v mlze chata a zatím naštěstí jen pár lidí. Nacházím kamínek malovaný a Václavka tam dává svůj, kde nakreslila naše portréty. Nemá smysl se zdržovat, začíná být opět zima, jak stojíme a nehýbeme se. Oblékám teplou bundu a pomalu sbíháme dolů k chatě Barborka. Potkáváme dva hrdiny, co šli nahoru bez triček, těla rudá zmrzlá, ale oni šli evidentně na pohodu.

U Barborky v okénku si dáváme něco teplého, já horkou čokoládu a Václavka kafé a přemýšlíme kudy to vezmeme zpět k autu. Co jsem opravdu nechtěla běžet zpět po žluté, to jsem považovala za nebezpečné nahoru natož dolů. Shodly jsme se obě dvě a rozhodly se pro modře značenou trasu. Lepší i než po té hlavní, kde se začala ploužit masa lidí, což mi fakt vyrazilo dech.

Nasadit si nesmeky byla nutnost, seběh by byl jinak dosti nebezpečný. Já si je koupila v týdnu ve Sportisimu, protože nemám boty, tak jsem hledala vhodnou alternativu. Tyto vcelku seděly a tolik mne zespoda netlačily.

To jsem si fakt užila, Vždycky jsem to ráda krosila z kopců a toto bylo famózní. Ano i trochu riskantní, klouzalo to, cestičky úzké a občas kdosi prošel, ale vždy jsme si dali signál kdo uhne. Václavka samozřejmě každého psa co jsme potkali musela přivítat. Jeden muž na mě zakřičel, že jsem ztratila boty a jiný zase, že je to tu tak úzké a musí mě fakt obejmout. Jedna dívka kvůli mě hodila záda do zasněženého svahu a s celou partou se tomu zasmáli. Byla to vzrušující cesta dolů, to je fakt, ale já to takto miluji. Měla jsem radost, že nesmeky fungují a já si konečně pořádně zaběhám. Otáčím se několikrát a Václavka nikde a tak vždy na ní čekám.

Dole jsme měly šok nevídaných rozměrů. Ráno jsme vybíhaly nikde nikdo a teď masakr. Všude narvaná auta, spousta lidí, nebylo možno snad ani projít. Chaos a zmatek. Žasnu, že jsme na stejném místě jako v brzkých ranních hodinách a jsem šťastná, že jsme vybíhaly za v času o a mohly si užít samotu.

Zvládly jsme to, krásných 17km převýšení 696m za 2,5hodiny parádní běh a naprosto v pohodě.

Převlékly jsme se, usedáme do auta, škrábeme ho zevnitř, abychom viděly na cestu, sníme něco mála jídla a radujeme se, že tak brzy vyrážíme domů.

Jsme už s Václavkou krásně sladěné, už víme co ta druhá potřebuje a navzájem si pomáháme. Cesta utekla rychle. Loučíme se a těšíme se na náš poslední vrchol co nás čeká. Lysá hora.

Závěrem: Miluji tato naše putování, užívám si čas klidu, často bezeslov, kde nacházím sama sebe. Posiluji své tělo i duši, často nacházím odpovědi na své otázky a za to jsem moc vděčná.