Koruna Česka Lysá hora

Náš poslední vrchol ze seriálu Koruna Česka stál opravdu za to. Lysá hora královna Moravskoslezských Beskyd 1323 m n. m nám to nedala zadarmo, ale s Václavkou jsme to dokázaly...
Poslední expedice toto seriálu mohla začít. Nachystala jsem jídlo a dobroty, sbalila si a po obědě mě Václavka vyzvedla. Skoro sedm hodin jízdy uteklo rychle a kupodivu provoz byl klidný.

Někde dál za Prahou, už jsme toužily po kafíčku. Hle benzínka a tak jsme odbočily. Pak prudká zatáčka vlevo, pak vpravo, záhadný nájezd a najednou tma. Projely jsme okolo pumpy a táhlo nás to kamsi dozadu ke kamionům. Najednou jsme měly obě divný pocit. Takové temné zapomenuté místo. Vystoupily jsme a musely se vrátit docela velkou vzdálenost zpět k budově. Stál tam muž opřený o auto a podivně hleděl. Vlezly jsme rychle dovnitř a naštěstí obsluha milá paní byla, ale ven se nám, už moc nechtělo. Odvážně jsme vyběhly a vrátily se k autu a rychle odjely. Poté ještě chvilku jsme dumaly, co to bylo. Působilo to, jako by tam to místo vůbec nepatřilo, nebo nemělo být objeveno.
Na každé cestě nás potkává něco, co úplně nechápeme, alespoň máme zase o čem diskutovat. 

Jsme na místě. Parkoviště v Malenovicích zeje prázdnotou a překvapivě chtěli pouze 50,-kč, což bylo velmi milé. Dorazily jsme po šesté večerní hodině, bylo tedy spoustu času. Připravily jsme si nocleh v autě a udělaly si párty. Václavka, už tu několikrát byla tak mi líčila, jak moc se těší a jaká je cesta. Já trpělivě naslouchala.

Na spaní v autě se vždy těším. Někomu to může přijít jako šílená věc, spát v zimě ve spacáku v autě, ale já se konečně vyspím i pár hodin v kuse. Od té doby, co je Honzík nemocen s 1 Diabetes skoro nespím a tak usínám zachumlaná a obklopená tichem...
Noc byla klidná, až k brzkému ránu přišla bouře a vichřice. Padaly kroupy, pršelo a auto se pohupovalo díky větru, jako bychom byly na moři. No zpozorněla jsem a řekla si, to nebude dnes žádná sranda.

Budík Václavky zvoní a line se zpěv v textu "Voda teče", což je paradox, protože opravdu prší. Naštěstí než jsme vyběhly se počasí trochu zklidnilo, jen vítr ještě pěkně fičí. Co nás překvapilo, že nemrzne a je tu vcelku teplo. Mě nebylo úplně nejlépe, už druhý den mi bylo nevolno od žaludku, neb jsem v očekávání svých dnů a tak mě to docela mrzelo. Ukecávala jsem se do činu.

Běžely jsme pod Kamennými roubenkami, pod hlubokým potokem Sibulov, kolem Hradové přes temný les a Malenovický kotel. Všude spoustu popadaných čerstvých stromů. Brodily jsme se v tekuté polozmrzlé sněhové břečce plné jehličí. Nohy jsem měla durch mokré a promrzlé, moc mě to fakt nebavilo. Temno nad hlavou signalizovalo, že počasí se nezlepší a budeme rády, když nepřijde nějaká další vichřice. Nebylo mi dobře chvilkami jsem přemýšlela, že se pozvracím, ale přeci to teď nevzdám. Poslední vrchol a tak daleko od domova.

Stoupáme furt vzhůru, hrozně to klouže a tak nasazujeme nesmeky. Potkáváme překvapivě jen samé běžce. Není jich příliš, kdo by také v tomto počasí na Lysou horu vyrážel. Vcházíme do temného lesa, kde z bílého sněhu pokropeného tmavým jehličím trčí černé holé stromy. Hororové místo, kde cesta se ztrácí v mlze. Je mi blbě, tady asi umřu. Všude spoustu křížků zemřelých lidí tomu přidává na dramatičnosti. Otáčím se za sebe na Václavku a doufám, že se též necítí komfortně a bude remcat a já budu mít tuplem důvod zde umřít. Jenže realita je jiná. Ona se směje od ucha k uchu a říká, jak je to super. No v první chvilce jsem si říkala, že tu zemře ona, že jí asi zabiju, jenže ona je tak roztomilé, křehké a zároveň silné stvoření, že to nejde. Vždyť ona je jediná, kdo se mnou vydrží a stále tu je. Nejde ji nemilovat. Usměju se na ní též a dodávám si energii, že to musím zvládnout.

Stezkou Malchor v úplné mlze a větru se dereme k vrcholu. Ploužím se jak smrt, ale těší mě, že už tam za chvilku budeme.

Na vrcholu severního výhledu nás skoro k zemi sráží prudký vítr. Snažíme se dostat, až na samotný vrchol. Jdeme se nejdříve podívat na vysílač a chatu Emila Zátopka a pak už na jihozápadní výhled a cíl Lysá hora.

Překvapilo mě, že jsem celou trasu zvládla jen v mikině a tričku, nebyla mi zima. Výhled žádný, mlha byla, ale kochat se čím bylo, spoustu polonahých běžců. Ten nahoře mě asi chtěl odměnit za tento čin, co mě stál spoustu sil.

Je čas běžet dolů. Škoda, že to moc nešlo. Po rozbředlém sněhu to strašně klouzalo, takže ani seběh jsem si neužila. Běžíme přes Lukšinec a okolo Ondráše a Studené jeskyně a těšíme se na Satinské vodopády.
Cesta k nim byla trochu dramatická ovšem překrásné místo, kde by byl hřích se nevykoupat i v zimním období. Zrovna tam byla skupina namakaných samců, co se šli koupat též a tak jsme si našly kousek za vodopádem soukromé místečko. S radostí se vycachtaly v menším vodopádku a těšily se ze společného zážitku a pokoření Lysé hory.

Uvědomila jsem si, že jsem za celou dobu od rána nic nesnědla, tak jsem se zakousla do své oblíbené tyčinky Flapjack, která mi opravdu chutná a jsem vděčná za její objevení.

Běžíme podél řeky po lesní cestičce, která najednou končí. Musely bychom se přebrodit na druhou stranu řeky. Záchvat smíchu, asi si z nás apka dělá legraci. Jenže Václavka je kutil a ukáže rukou směrem nahoru do hustě zarostlého krpálu plného chroští, kamenů, ostružiní a bordelu a říká " Tam nahoře je cesta". Čumím na ní, ona na mě, asi čeká, že mě klepne, jenže mě už je to jedno. Začnu se smát (ani nevím jestli radostí, nebo zoufalstvím) a lezu nahoru. V půlce si uvědomuji, že mě to vlastně moc baví. Podívám se doprava na Václavku ta má radost se mnou a křičí na mě " No vidíš nakonec ještě budeš se mnou lézt na skály". Mě z ní fakt jebne, nemá o mě vůbec strach a rovnou mě začne lákat na ještě šílenější aktivitu než je teď ta naše. Já zjišťuji, že je to super koumat kam dát nohy, kde se chytit, ale hlavně se nedívat dolů. Vrchol jsem zdolala na pohodu a koukám, kde je Václavka, ta se zašprcla, tak jí jdu na pomoc, přeci jenom má kratší ručičky i nožičky. Vylezly jsme nahoru a tam stojí týpek čumí na nás a směje se jak blboun nejapný a raději nechci vědět, co si myslí.

My se rozhodně potěšily a zase zpestřily naší expedici. Pak už na pohodu doběhly jsme na parkoviště k autu. Já byla upřímně ráda, že to máme za sebou a jsme v pořádku.

Lysá hora byla pro mě nejtěžší, ale nemohu říci, že se mi nelíbila. Kdyby mi bylo lépe po zdravotní stránce, užila bych si jí více a ráda se sem vrátím. Je totiž drsná jako život, ale najdou se tam chvilky, kdy jste nejšťastnější člověk na světě a ty za stojí.

Jsem vděčná za svou parťačku, za její duši anděla, za její drsné srdce co snad zvládne vše, za její radost a trpělivost. Děkuji, že můžeme trávit čas spolu a že si tak dobře rozumíme. Nikdy nenastala chvilka, kdybych litovala, že jsem tady a teď s ní. To že mám občas krizi je v pořádku posouvám tak své hranice, otužuji se a zároveň poznávám, kdo jsem. Jako mamina od čtyř dětí jsem vděčná, že mohu ještě něco zažít, ne jen koloběh denního života, kdy jsem s dětmi sama, i přesto, že je neskonale miluji a jsou mojí největší láskou života. Vždy šťastná a nabitá novými zážitky se vracím k nim domů.

Sedmý vrchol Koruny Česka zdolán a jistě vymyslíme další expediční akci, to se nebojte. Mám vás ráda a moc děkujeme za podporu ze všech koutů České republiky s láskou Janan