Koruna Česka Kralický Sněžník a Smrk

29.11.2020

Koruna Česka 7 vrcholů
Kralický Sněžník 1424 m n. m a Smrk 1124 m n. m. 37km

Mé tělo i duše si začínají zvykat na nějakou šílenost ve volném víkendu. Ne, že by doma byla nuda, ale touha se vymanit a užít si volno s plnými doušky je veliká i přestože vím, že to bude bolet. Opět s Václavkou jsme vyrazily směr Jeseníky, abychom splnily náš plán a hned zdolaly dva kopce.

Je pátek, vyrážíme v 16hod., což je supr čas na přípravu. Zabalit si na cestu, už je pohoda, dokonce balím čím dál méně věcí, ale žracák je vždy plný k prasknutí. Tentokrát jsem udělala i pizzu a grilovaný sýr a věřím, že Václavce bude chutnat. Čím jsem se, ale dovybavila je další spacák, noc bude v autě chladná.

Cesta trvala cca 5hodin, ale jako vždy utekla rychle. Po těch 14 dnech si vždy máme co říci a hlavně ladíme detaily naší expedice.

Do Ostružné dorážíme kolem 9 hod večer, parkujeme na veřejném parkovišti, dáváme si pizzu, chystáme spaní a jdeme se uložit. Ráno vstáváme před pátou hodinou ranní. Spacáky jsem si hezky vložila do sebe, přikryla se ještě dekou a pojistila se čepicí, zakuklila se tak, že jsem vůbec nebyla vidět. Měla jsem otvor jen na jedno očíčko a vidím, jak na mě nevěřícně načuhuje Václavka, která samozřejmě usínala v rozepnutém spacáku a snad i v tričku. Řekla jsem jí, že je blázen a ráno bude jako rampouch.

Budík nás vzbudil a mně bylo krásné teplíčko, čekala jsem zda-li se Václavka pohne, snad neumrzla. Zázrak, měla zapnutý spacák a žije. Chytře jsem šla spát v první vrstvě oblečení, ve kterém běžím, takže jsem si nemusela oblékat na holé tělo ledové věci i tak jsem měla 5 vrstev. Václavka opět jen tričko a mikinu. Vzdávám to, nemá to smysl jí říkat, ať se pořádně oblékne. Já měla jako pojistku i super zateplené kraťasy s velkými kapsami, což jsem později moc ocenila, protože jsem si tam mohla dávat rukavice, které jsem střídala se slabšími. Sice mi čouhaly z kapes jak ušiska zvířátka, ale mělo to i další výhodu, že mi zahřívaly stehýnka.

Zapínáme čelovky a vyrážíme na vlak, který nás odvezl do Starého města pod Sněžníkem. Došlo mi, že není tedy žádná alternativa si zkrátit trasu. Kdyby nastala krize umrznutí, prostě musíme doběhnout k autu cca 40km, přes dva kopečky.

Stříbrnice a pomalinku se rozednívá, rýsují se kolem nás kopce zahalené v mrazivé mlze. Snažím se vyhýbat mokřinám, protože běžet už od začátku v durch mokrých ponožkách a Skinners by nemuselo dopadnout dobře. Zvedám hlavu, dívám se na ty vrcholy, které se ztrácí pod oblaky a modlím se, abychom to přežily.

Míjíme Krechtovu jámu, Kapli Svaté Marie a napojujeme se na Křížovou stezku, kde jsou nádherně zamrzlé stromy a nám ta námraza pěkně křupe pod nohama. Říkám si, pokud je toto zde, tak nízko, co je potom nahoře. Nožky si začínají uvědomovat chlad a zvykají si na hrubý zamrzlý terén.

Hraniční hora a běh podél hranic Polska. Náročná cesta furt nahoru stoupající, zamrzlé pasáže schované pod sněhem byly zrádné. Terén byl hodně kamenitý, ale do kopce je to vždy naštěstí bezpečnější. Začal foukat vítr a padat sníh, začíná to být docela dramatické. V pokoře stoupáme vzhůru. Smějeme se a povzbuzujeme a je nám jasné, že z výhledu na panorama nic nebude.

Podél cesty ležela krásná kláda, úplně jsem viděla jak z ní vyrobím věšák a tak lehce naznačuji Václavce, že by se mi líbila, jestli jí nemůžeme vzít sebou. Kouká na mě jestli si dělám srandu a já s úsměvem, že ne, že to myslím vážně. Chytla se za hlavu a řekla, až půjdeme zpět tak si ji klidně vem a běž s ní těch 30km. Což se tedy nakonec nekonalo, protože zpět jsme ji už nenašly a asi to mělo svůj důvod.

Blížíme se k vrcholu a bereme to zkratkou ke Slůněti, která byla asi náročnější, ale co nás nezabije, to nás přeci posílí. Václavka kouká na hojné borůvčí a říká, škoda, že tu nejsou borůvky a v tu chvilku se objevily, sušené mrazem a tak jsme si jich pár natrhaly. Bear Grylls by měl z nás radost, zajistili jsme si potravu na horší časy, které jistě přijdou...
Slůně se v husté zamrzlé krajině objevilo. Je velmi roztomilé, ale je škoda, že nikde tam nebylo napsáno info, proč tam vlastně je.

Pramen Morava byl moc chutný. Napila jsem je mrazivého moku a jistě jsem v okamžiku omládla, minimálně jsem se hezky ochladila a připravila na výstup na Kralický Sněžník.

Ledový vítr nás šlehal do tváří, přetáhla jsem si šátek přes ústa a začala cítit mráz snad všude. Jsme na vrcholu. Nic nevidíme, vítr nám dává zabrat. Václavka si konečně vytáhla bundu a já druhou. Jak jsem si sundala rukavice, tak ve vteřině mi omrzaly prsty a ztratila jsem cit. Byli to jakési pahýlky zarudlé a nehybné. Koukám na Václavku jak stojí a souká se do bundy a rukavic a až později mi řekla, že se nemohla obléknout, že zamrzla a už se jí dělalo zle. Má problém si říct o pomoc, je na zabití. Evidentně je zvyklá se ve svém osobním životě se starat o vše, ale tady má přeci mě, svojí parťačku na život a na smrt a tak jsem jí hned vyčinila. Měla jsem o ní opravdu strach.

Dlouho jsme se nezdržovaly, šlo nám fakt o život. Pokračovaly jsme tedy dál druhou stranou. Seběh byl hodně náročný. Václavce to docela klouzalo, až sebou flákla a narazila si ocácek. Zvedám jí a ona dobrý a běží dál. Tak na ní houknu, že to dobrý není, ať se chvilku zastaví. Žasnu nad její "tvrdohlavostí", že všechno zvládne. Naštěstí, už ví že se mi nesmí vzdorovat a alespoň něco málo s ní a pokračujeme dál. Mě to asi dvakrát také uklouzlo, ale já umím naštěstí padat dopředu, takže jen modřina na koleni. Co je supr na Skinners, že mají zespodu hrubou nastrouhanou nalepenou gumu a ta na kluzkém povrchu vcelku drží. Myslím, že mně i pomáhá mé vědomější běhání, díky bosoběhu rekognoskuji často terén a vím, kam došlápnout.

Stříbrnické sedlo a Václavka objevila novou mantru "chci panoramata". Dnes se nám prostě nedaří. Krásné výhledy se ztratily v husté mlze. Poté naše cesta vedla v lesích bez výhledů. A tak Václavka neustále opakovala "panorámata" a já začala mít hlad a hlavně chuť na teplé jídlo. Věděly jsme, že na hotelu Paprsek budou borůvkové knedlíky a tak má mantra byla "knedlíky". Dalších cca 15 km bylo vcelku běžeckých, což bylo milé a naše slova zněla: "panorámata" "knedlíky" "panorámata" "knedlíky" "panorámata" "knedlíky" "panorámata" "knedlíky"...
Václavky touha se nevyplnila, panoráma vždy byly někde mimo nás za lesy, ale mé knedlíky se blížily, i když už jsem obě začínaly mít dost, je nám zima.

Chata Sedlo. Marně jsme doufaly, že by tam bylo okýnko, třeba na horkou čokoládu. Chlupenkovec a pak Pod Aloisovým pramenem místo mé záchrany, došlo mi pití a našla jsem tam i kamínek pro Brambůrku. Ten se jí bude líbit, je na něm namalovaný králíček s mrkvičkou. Medvědí bouda, Kunčičcký les, Růžová bouda běžíme, už v tichosti...

Hotel Paprsek se zjevil a byla to naše výhra. Vlastně i Václavka trochu povyskočila nadšením, protože tam byl výhled ze sjezdovky. Ona si dala kafe a borůvkové knedlíky a já nakonec čaj a americké brambory a smažák, neměla jsem chuť na sladké. Co bylo super, že tam měli obrovský stan s topením, který nám poskytl teplou náruč a vlastně nás zachránil. Umíraly mi hodinky. Václavce umřel mobil a ztratila záznam z běhu. Mé hodinky byla naše jediná záchrana záznamu kvůli závodu a jako na potvoru mi asi tím mrazem umřela i powerbanka. Naštěstí mi jí půjčila parťačka a tím byl záznam uchován.

Ve stanu jsem si sundala Skinnersky a prohřála nohy. Vnímala jsem pár lidí vyděšených koukající na mé nohy a už mě to ani nepřekvapuje a v pohodě a klidu v teplíčku si užívám svého jídla lahodného a hlavně horkého čaje. Nikam se mi odtud nechce. Víme, že máme před sebou ještě jeden vrchol Smrk a cca 14km.

Vybíháme opět na na naší stezku, pěkně prohřáté a bříška sytá. Václavka tvrdila, že z Kralického Sněžníku běžíme, už jen z kopce a na Smrk se to trochu zavlní. Jenže Václavka, vždycky doma v klídku čumí do té mapy a evidentně ty kopce tam nevidí. Samozřejmě to nebylo mírně zvlněné, nakonec jsme nastoupaly více než seběhly, ale mě už to vlastně vůbec nepřekvapuje. Jistě, mám průpovídky tipu "ale ty jsi říkala...", ale tomu se Václavka směje a tak mě nic jiného nezbývá než nastoupit na svou cestu a prostě jít kupředu dokud nenajdu cíl..

Palaš, Rampa, Kuncův chodník, Brousek to se nám vcelku hezky běželo. Bylo nám už teplo a těšily jsme se ze společného zážitku. Václavka měla stále svojí utkvělou představu, že uvidí panorámata a jistě na Smrku, který se blížil. Já dostala záchvat smíchu, že tam jistě bude hov.. a ne výhled. Nemohla jsem si pomoci, ale měla jsem takovou intuici a není nic krásnějšího, než pozlobit Václavku.

Rychlebské hory-Smrk a výhled nikde. Směji se jak debil, Václavka na mě čumí jako debil, že stojí v hustém lese. Přijme to nakonec s pokorou a já na obranu tvrdím, "ty vymýšlíš trasu bez výhledu" a cukají mi koutky s úsměvem. Měníme plán a běžíme jinudy, objevila se totiž krásné stezka a tím jsme si dokonce ušetřili 2km. Krosíme to přes Klín, který byl do kopce a pak dosti náročný seběh do Petříkova, kde jsem poprvé ucítila bolest v kolenou a cíl Ostružná k našemu autu.

Jsme v cíli a objímáme se s úsměvem, co jsme to zase provedly. Kupodivu téměř žádná únava, asi si na ten teror začínám zvykat.
Na co jsem fakt hrdá? Že jsem to nevzdala a dokázala běžet v ponožkách i v mrazu a sněhu, byl to hodně náročný terén i pro ponožkoběh.

Závěrem, aneb dnešní uvědomění se.
Je dobré se nadchnout pro věc, ale také je dobré být při zemi a uvědomovat si nebezpečí a hlavně to, že nic na světe neexistuje, co by stálo za ohrožení života. Má parťačka mě poprvé fakt trochu vyděsila a já doufám, že má přítomnost jí naučí, že se může i spolehnout na druhého člověka, že tu není sama.
Umět přijmout pomoc, potravu nebo náruč, je evidentně pro někoho těžké. Já to ale považuji za samozřejmost, bez toho tu totiž nepřežijeme, ať jsme kdekoliv...

Mějte se krásně, děkujeme za tu obrovskou podporu a nadšení z vaší strany a nám zbývají dva vrcholy Koruny Česka.

Těšíme se na ně.

S láskou Janan