Ještěd na koloběžce Mie 75km

Delší dobu jsem si přála vyjet na koloběžce Ještěd, ale buď nebylo hlídání, pak počasí a nakonec mi to zmařil úraz na závodě. Pak přišel volný víkend a hlásili úžasnou předpověď počasí.....

Začal školní rok. Starší děti odjely na intr a Honzík nastoupil do páté třídy. Brambůrka šla poprvé do školky. První den byl hodně náročný. Vstávat včas, dobře vše naplánovat, Honzíkovi inzulín a snídani, navážit svačiny, sbalit inzulín na dopich a jiné propriety do toho maličká a vyvenčit dva psy....no co budu povídat jela jsem na plné obrátky. Ve školce jiné děti plakaly, Baru bylo z toho vykulená, ale naštěstí to nějak zvládla. Pak se dopoledne vleklo a já se modlila, aby se jí tam líbilo.
Po obědě jsem jí vyzvedla byla uplakaná. Honzík se mi při venčení Bobíka zatoulal a hrozila mu hypoglikémie, neb měl píchnutý inzulín. Samozřejmě si nevzal mobil a já v hrůze ho šla hledat s malou na zádech. Vše nakonec dobře dopadlo a já večer odpadla se slzami a touze po náruči, co by mne utišila...

Další dny byli lepší, ale únava je znát. Maličká nakonec ve školce spokojená, Honzík se stabilizoval, alespoň přes den a přišel pátek před volným víkendem, po hodně dlouhé době....
Odpolko šla malá k tátovi, Honzík v šest večer a já měla jasno. Musím vypadnout a konečně se podívat na ten vysněný Ještěd.

Starší děti na mne koukají kam se balím a asi už je to vlastně ani nepřekvapuje. "Mami jeď potřebuješ dobít baterky". A tak nakládám Miu do auta s pár nezbytnými věcmi a vyrážím na sever.
Je půl sedmé večer, je teplo, silnice vcelku volné a v tichosti si to mířím do Zákup, do mého rodného města. Píšu a volám pár příbuzným, že bych se zastavila a jsem odmítnuta, nebo mi nezvedají telefon.

Po osmé večer zastavuji u silnice a už je tma, došlo mi, že jsem si nevzala hamaku ani stan a nemám kde spát. V autě na zadních sedačkách to nejde mám tam Miu a tak se smiřuji, že budu spár schoulená na přední sedačce. V tom jsem si vzpomněla na kamarádku Andrejku a podívala jsem se do zpráv, neb jsme si domlouvaly sraz na druhý den večer. Byla tam napsaná kouzelná věta s poskytnutím azylu a že na mne počkají než dorazím. Utřu slzy, nadechnu se a uvědomuji si, že rodinu si nevybíráme, ale přátelé ano a hned s větší chutí startuji auto a vyrážím do tmy...

Přijíždím do Zákup v devět večer a hned na mne padají vzpomínky, kde všude jsem jako malá pobíhala a co kde jsem zažila.
Andrejka s manželem Mírou mě uvítali s úsměvem a obejmutím, ani nemohu popsat, jak mě to dojalo. Jejich krásná roubenka mi byla na víkend domovem. Povídali jsme si skoro do jedné ráno a pak jsem se uložila se smíšenými pocity....

Ráno bylo krásně. Slunce prosvítalo těmi maličkými okénky útulné a hřejivé chaloupky. Andrejka přišla ke mě, daly jsme si snídani, šly se podívat na zdejší burzu a pak jsem vyrazila na cestu...
Do kešu vaků si dala šusťandu a marmeládový šáteček, to se bude hodit.
První zastávka byla v Kamenici, kde jsem načerpala výbornou vodu. Pamatuji si, že jsem tam pro ní s rodiči jezdila na kole, ale tehdá to byla velmi skromná "studánka".

Počasí příjemné ve stínu stromů vedlejší silničkou jedu na Velký Grunov, kde se nachází pěkný hřbitov a také Kaple Navštívení Panny Marie. Začíná se oteplovat a tak sundávám slabou mikinu a ukládám do kešu vaku. Tyto taštičky na řídítkách jsou úplně super na cokoliv.

Pokračuji cyklostezkou 3007 do Stráže pod Ralskem. Fascinují mne roubené chaloupky, které jsou pro tuto krajinu typické, ale i menší kopečky takzvané homolky.

Zastavila jsem se na Hamerském jezeře, kde v vpovzdálí se už rýsoval Ještěd a dala si kousek šátečku. Moc hezké místo. Pokračuji dále do Osečné po úžasné cyklostezce zastíněné smrky a borovicemi. Teplo a vlhko dodávalo místu pocit, že jsem blízko moře. Vzpomněla jsem si na Chorvatsko. Troufnu si říci, že tato část byla asi jedna z nejhezčích stezek, co jsem kdy jela. Potkala jsem cyklisty a asi čtyři koloběžky, ale všichni jeli dolů. Mým směrem nikdo.

Osečná, zde se nachází Kostel Svatého Víta a hned vedle něj byla restaurace a půjčování koloběžek. Chvilku jsem tam stála, že bych si dala občerstvení a nikde nikdo, tak jsem to vzdala a vydala se opět na cestu.

Už se to láme, Ještěd se přibližuje a začíná stoupání. Druzdov a kousek za ním mě překvapí s Miou domečky pro kola. Napadá mě proč asi? Buď pro ty, co sem dojeli a nahoru si netroufnou, nebo pro ty, co si to sjeli dolů a dál pokračují autem...nu nic ani jedna varianta není naše, takže s úsměvem pokračujeme dál.

Začínám mít hlad a s prázdným břichem se vrhnout na nejtěžší část trasy nahoru není nikdy rozumné a tak usedám a dávám odpočinout i noze po úrazu a zakusuji svojí oblíbenou tyčinku. Minou mne dva nadupaní cyklisti, co jeli dolů a vytřeštěně koukají na mou koloběžku, asi mne mají za blázna...
Je mi jasné, že teď si máknu, ale nevzdám se. Prostě jsem odhodlána se tam dostat klidně i po čtyřech.

Miluji Mapy cz. hodím si do nich trasu a držím se podle ní, občas tedy odbočím, když se chci podívat na něco zajímavého, ale důvěřuju jí, je to vlastně moje parťačka na cestách. Pokaždé mi, ale připraví nějaké překvapení formou "zkratek", ani dnes tomu nebylo jinak.
První cesta v terénu je tu, samozřejmě naprosto nesjízdná, ale naštěstí to bylo asi jen 500m a furt do kopce,  stejně jdu vedle koloběžky, takže pohoda.

Za odměnu se mi dostává první výhled na panoráma a já chvilku postojím a kochám se krajinou. Všimla jsem si, že na trase přede mnou jsou tři cyklisti, co se snaží jet nahoru. Je to dobré nejsem v tom sama a tak je dojíždím se slovy, že je to slušný kopeček. Chlapy se usmějí a žena teda moc ne, je vidět že trpí.

Pokračuji dál a mám pocit, že asi jedu špatně a tak nakouknu do mapy a intuice nezklamala, otáčím se a i cyklisti zmizeli. Ok, tak jsem tento kopec makala zbytečně jedu zpět dolů, chvilku hledám kde mám odbočit a nakonec nacházím lesní pěšinu a začnu se smát. No to bude výživné. Tráva vysoká, klouzající mech střídá kamenitá část plná spadlých stromů a zde potkávám trojku cyklistů. Žena už jen odevzdaně jde a kluci si střídají v tlačení její kolo. Poprosím je o foto. Oba si postěžují, že kdyby to tušili tak sem vůbec nelezou, já se usměju a popřeji jim hodně štěstí.

Chytím pořádně Miu za řídítka a tlačím jí hore, v této "poloze" jsem teda na koloběžce ještě nikdy nebyla. Chvilkami jí musím poponést neb se mi přední kolo zapichuje a zadní vyskakuje, začínám toho mít dost, ale vím, že už mi zbývá jenom kousek. Pak přišla cesta plná vody a bahna a já si říkám super to tu ještě nebylo. Cesta zhoustla a byla téměř neprůchodná a já věděla, že se blížím do cíle. Potkávám krásnou muchomůrku co si lebedí v heboučké trávě, říkám si moje záchrana, sežeru jí a bude klid, umřu rychlou smrtí, než se tady vláčet. Hned mě to rozesmálo a dodalo sílu.

Vyloupla jsem se z chroští na silnici, co se táhla pod Ještědem. Lidi na mě koukají, kde jsem se tam vyhrabala. No tlemila jsem se jak debil, protože to je u mě normální, neumím jezdit trasou běžnou.

Nekonečný pocit radosti, štěstí a lásky... koukám na rozhlednu Ještěd jak se nade mnou tyčí v blankytně modrém nebi.

Vzpomněla jsem si, jak jsem zde běžela dvakrát MČR Ještěd SkyRace 25km 1700m+vertikálního převýšení po těch obrovských kamenech a měla jsem radost, že dnes jsem tu na koloběžce. Naskakuji na Miu a v pomalém tempu to dupu, až na samotný vrchol....

Ještěd 1012m jsem tu, tedy nejen já ale i spoustu jiných lidí, ale já si dnes splnila své přání....
Sedím si tam na kousku skály a hledím v dáli na panorámata, které jsou dnes nádherně vidět. Mám obrovské štěstí na počasí. Jsem tu potřetí a poprvé něco vidím. Slunce mě nabíjí a pocit radosti a klidu též. Jen čas nezastavíš a já se musím chystat pomalu dolů a plánuji si jinou trasu zpět.

Sjezdem dolů mi bylo chladno a tak zastavuji a oblékám lehoučkou bundu a hned je lépe. Napojuji se na lesní cestu kolem Dánských kamenů, kam se s koloběžkou nemohu dostat a tak jen z dálky se kochám a pak pokračuji do Křížan kolem Kostela Svatého Maxmiliána.

Žibřidice mám hlad, naštěstí podél silnice jsou ovocné stromy plné jablek, trnek a blum a tak se dosyta občerstvuji. Slunce docela pálí i přesto že, už je pozdní odpoledne, lehká únava je znát, ale naštěstí to jede dobře.

Jablonné v Podještědí zde uhýbám z trasy, nemohu si nechat ujít Dominikánský klášter a na náměstí zmrzlinu.

Přes Velký Valtinov a Brnište se pomalu vracím do Zákup. Tyto cesty už zase poznávám a najednou před sebou vidím známou postavičku v holínkách. To bude jistě pan Krahulec. Zastavuji a usmívám se na něj a hlásím, kdo jsem. Hned mne poznává. Neviděli jsme se asi 30 let. Klábosíme o všem možném a udělám si s ním foto na památku, velmi hezké setkání.
Brniště a Velenice jsou krásná místa plná skalních útvarů, jako děti jsme sem často na kole jezdívali se koupat a zkoumat jeskyně.

Zákupy, jsem zpět. Projíždím kolem velkého Zámku podél řeky Svitávky. Míjím spoustu hezkých domečků a roubenek, projíždím kolem chaloupky, kde jsem vyrůstala a pozdravila i svého otce, kterého jsem naposledy spatřila vloni při cestě na sever na koloběžce.

Jsem opět u Andrejky a Mirka a koukám na hodinky, které mi umřeli. Trochu zklamání, že nemám zaznamenanou trasu, ale nakonec je to vlastně jedno, ty skutečné zážitky jsou v srdci a ty mi nikdo nevezme. Oba mne vítají s radostí, že jsem to zvládla a nabídli mi sprchu a chutnou večeři.

Později dorazila i Jaruška naše spolužačka ze základky a poseděli jsme u ohně do pozdních hodin. Vyprávěli si příběhy z dětství a smáli se a těšili z naší přítomnosti. V noci jsem spala velmi tvrdě a vážila si, že mohu spát celou noc, aniž bych musela hlídat glykemickou křivku syna...

Ráno jsem toto kouzelné místo opustila s vědomím, že láska je všude a je jen na nás zda-li jí přijmeme takovou jaká je a já moc děkuji za ty dvě andělské bytosti, že se o mne tak krásně postarali a těším se opět na viděnou.

Trasa byla necelých 80km i s blouděním a zajížďkami mimo trasu. Terén silnice vedlejší, krásné cyklostezky a trail byl famózní. Jsem ráda, že mám kondici zpět po úraze a měsíci odpočinku.
Ještěd je pro mne velmi krásné místo, ráda se sem ještě vrátím....a teď hurá domů na západ do Ostrova za dětmi.

Opatrujte se s láskou Janan