Horská výzva 1. etapa Šumava 50km 

Pokud chcete zažít opravdové dobrodružství, sáhnout si na dno a uvědomit si, že zrovna nyní máte pocit, že váš život končí, jeďte někam s Václavkou, ta totiž dokáže svým úsměvem a nadšením, neskutečné věci, je to Šamanka.
Naskytl se mi volný víkend a jako vždy sedím plná pocitů, co budu dělat. Nahrne se vám do hlavy spoustu myšlenek a přání matky utržené z řetězu od čtyř dětí. 

Sedím, jsem plná smutku z posledních dní a v tom mi do hlavy skočí Václavka, nedávno jsme byly spolu poprvé běhat.....a tak jí píšu...ahoj, máš něco v plánu o víkendu? Ahoj....Mám volno.
S nadšením mi začala psát, co si už delší dobu přeje a posílá mi mapu závodu Horské výzvy a čtyři etapy na Šumavě a čeká, co já na to. Vůbec netuším, kde jsem nechala hlavu a evidentně promluvilo mé srdce, touha po novém dobrodružství a tak jsem na to kývla.

V pátek večer jsem začala balit vybavení na dva dny včetně jídla do malého běžeckého batohu, který ponesu celou dobu na zádech. Zdálo se to, jako nadlidský úkol, ale k mému překvapení jsem to zvládla na pohodu, aniž bych měla pocit, že mi něco chybí.

Plán byl jet do Dešenic, kde je start a musíme doběhnout na Vysoké lávky, pak dojít ještě 3km na chatu, kde přespíme a druhý den se musíme dostat nějak zpět k autu. Auto jsme nechaly pod nádražím a nadšeně vyrazily na trasu. Asi po 200m jsme hned špatně odbočily a zaběhly si tak o 1km navíc. Supr začátek.

Václavka hned začala vyprávět své běžecké historky ze závodů a v podstatě tu pusu už nezavřela, je neskutečné, co vše už zaběhla a prožila...

Já si naivně myslela, že poběžím bosa, ale naštěstí jsem rozumná a hned od začátku si vzala Skinners ponožky. V úvodu asfalt a štěrková cesta, do toho déšť a zima, nebyl důvod riskovat a tak nedokončit naší trasu. Václavka byla vůdcem, držela mobil s mapou a navigovala, občas jsem nakoukla, abychom se obě ujistily, že běžíme správně. Hned v počátku naší expedice Václavka to zazdila hláškou svého manžela, který koukal v pátek večer na detektivku o nějaké vraždě ze Šumavy a říká jí " jj na Šumavu bych nejel, je to tam samá vražda".
Asi po 5km se k nám blížil kamion na takové odlehlé cestě a jak k nám přijížděl tak zpomalil, až zastavil úplně. My se na sebe podívaly a řekly si a je to tu...ta vražda...a já jí říkám, no doufám, že nás před tím, alespoň znásilní, byl fakt pěkný. No nic, asi jsme vypadaly šíleně a on se rozjel a zmizel, my obě záchvat smíchu, asi se nás bál.

Vodní nádrž Nýrsko. Stála jsem tam a jen dýchala, usmívala se od ucha k uchu a nasávala jsem tu atmosféru. Říkala jsem si to není možné, že tu jsem a prožívám to, tolik si vážím takových chvil, kdy mohu být sama se sebou....

Běžíme dál a vbíháme do kouzelného lesa plného krásného zeleného měkoučkého mechu a v okolí louky plné hub, jako z pohádky, úplně mě to fascinovalo a co bylo super, že to Václavka sdílela se mnou.

Kámen doteku. To nás moc zajímalo, jak bude vypadat. Přehlédly jsme ho, nečekaly jsme, že to bude šutr tak akorát veliký a nijak nevýrazný, musely jsme se k němu vrátit zpět. Pohladily jsme ho a tím prý utužili přátelství s Německými občany, tak uvidíme, co nám to přinese. Podél schodů ke kostelíku Hamry se nacházely krásné obrázky panny Marie a my tam měly možnost si vyběhnout schody v tréninku.

Ostrý 1293m...i teď se směji, když to píšu. Cestou šílenou do kopce jak jinak se objevil první snížek ve velikosti malé kaluže. S Václavkou jsme nadšením zapištěly, jů super sníh musíme se s ním vyfotit, to nám nikdo neuvěří. Bože, my jsme tak sladce naivní si zpět uvědomuji....Sněhu podezřele přibývalo, mlha houstla, cestička se zužovala, terén byl čím dál více drsnější a samota by se dala krájet a opět jsme sešly z cesty. Co bylo ovšem fascinující tak to, že my dvě jsme měly neustále úsměv na tváři i přesto, že jsme z ničeho nic téměř na vrcholu potkaly pár lidí, kteří byli navlečení do péřových bund, zateplených kalhot, pohorky s teplými ponožkami a s pláštěnkou s obr batohy plných zásob na zádech. Zatímco my jsme měli legínky, slabé běžecké bundičky a mini batůžky, Václavka v běžeckých botách a já v ponožkách, což často vyvolávalo zmatečný výraz kolemjdoucích. Nu což na vrchol jsme se vysápaly, udělaly foto jukly na německou stranu a začaly si uvědomovat velký chlad, nejen od nohou, které jsme samozřejmě měly promáčené. Musíme sejít dolů. Pod vrcholem bylo hned příjemněji.

Černé jezero. Zážitek, mlha se dotýkala špiček stromů a působila tak těžce. Kameny se leskly jako drahokamy, voda byla průzračná. Krásné velké kořeny stromů vyčnívaly u břehu a voda měla tak podmanivou moc, že se mi tam chtělo skočit. Uvědomila jsem si, jak těžko mi doma je, jak odchod manžela je pro mě bolavé a začala jsem si uvědomovat, že se už potřebuji nadechnout a opustit jej a tady bylo to správné místo. Nadechla jsem se zhluboka a odpustila mu a teď mohu jít dál a najít třeba novou lásku.

Vyběhly jsme s Václavkou k dalšímu jezeru Čertovu, už v názvu nám mělo být jasné, že to nebude jednoduché. Václavka říká. Janan to bude pohoda, je to jezero, bude to rovinka. Má velké štěstí, že jsem optimista a držák a dříč a já nevím co, jinak bych ji asi už tady zabila. Ano je velmi sympatická, usměvavá, neremcá, nefňuká, rozdělí se semnou o potravu, ale hlavně ať "nemyslí". Když řekla " já myslím", tak jsem věděla, že je průšvih a bude to bolet. Jenže, kdybych ji tam někde uškrtila, tak zůstanu sama a to jsem vážně v té mlze a divočině v ponožkách fakt nechtěla.

A tak jsem jí odpustila a poté ještě několikrát a šla jsem do neskutečné pokory, protože už to vážně bolelo, ale já jsem jí prostě musela odpustit, protože ona za to nemůže, ona je totiž z jiného světa a přišla sem, aby mi ukázala novou cestu...

Začalo se stmívat, přestává to být legrace a my se stejně smějeme, jdeme na další vrchol. Začíná zase sníh a zima a sešly jsme z cesty. Brodíme se lesem, tma, čelovky jsou už potřeba a já si tak tiše říkám, asi tu dnes zemřeme. Začala jsem v hlavě koumat plány, jak bychom mohly přežít. Dívám se na mobil, který mi po 21km umřel a já ho musela dát nabít a je mi to nanic, tady stejně není signál. Nemohu tedy ani zavolat o pomoc. Václavka se ovšem stále usmívá a mluví. Zjistila jsem, že jsme v docela blbé situaci, ale já se také usmívám a jsem klidná. Jen jí říkám: Víš, že tu jsou vlci? Úplně cítím jejich pach a to, že mají hlad. Výhoda je, že mě nesežerou, protože jsem vegetarián, ale na tobě si smlsnou a já se jim nedivím. Václavka měla záchvat smíchu.... a cestu jsme našly. Ovšem co nás čekalo, to se slovy popsat nedá.

Polom 1295m dosáhly jsme vrcholu za tmy. Sníh, zima, únava vše bylo už náročné. Brodily jsme se po kotníky ve vodě, chlad od nohou, vysoká tráva, co se nám kolem kotníků omotávala a také sníh co klouzal,nebyl příjemný. Bylo už dost hodin a já si říkala, jestli toto bude trvat dlouho, tak to nedopadne dobře, moc prosím tam nahoře, ať si Václavka nic neudělá, už párkrát uklouzla a šla k zemi. Kdybychom tu zůstaly tak je průšvih, bez signálu se pomoci nedovolám.

Dokázaly jsme to, Vysoké lávky náš cíl. Přiběhly jsme k cedulce a Václavka říká jsme tu jupí. Já na ni koukám a říkám, to je vše? Víte, běžíte tu trasu v dešti v ponožkách, je vám zima, máte hlad, bolí vás, už úplně vše a setrvačností a posledním zbytkem jakékoliv energie se pohybujete dopředu a ona vám řekne " konec, jsme tu".

A tak si říkám, že ten život nám nabízí tolik možností se učit. Potkáváme na té své cestě bytosti, které nám nastavují zrcadlo a já jsem neskonale vděčná, že jsem potkala Václavku. Konečně jsem spatřila tu sílu kterou v sobě mám, trpělivost, radost, věčný úsměv na tváři, vytrvalost,odvahu, pokoru, klid a nadšení pro novou věc....a za to jsem ji neskonale vděčná.

Pokořily jsme spolu neuvěřitelných 50km s převýšením 1600m za 9 hod a 34minut. Potkaly pár krásných lidí, co nám dodali sílu a my pochopily, že jsme supr dvojka a rády se budeme navštěvovat, aneb poznala jsem novou přítelkyni, kde jinde to poznáte, než na takovéto cestě.

A já si jdu pro novou lásku....