Expedice Samota 2.díl

Cesta k mamince
Osek-Skalice u České Lípy 111km
V pět ráno se příjemně probouzím nepřikrytá a ohlížím se s úsměvem kolem sebe, to ticho je kouzelné. Tak si ještě chvilku v hamace poležím a užiji si samoty. Rozednívá se a je čas pomalu vyrazit, než začnou zase ty horka. Balím a fascinuje mě, že se mi vše vejde zpět, do těch všech pytlíků úžasné minimalistické pohodlné spaní...
Na snídani nemám chuť a tak rovnou z lesa vyjíždím na silnici směr Osek. Nádhera, východ slunce. Chvilku si tu s Tyrkyskou lebedíme blahem. Pak krásné sjezdy a kopce, rozlehlá malebná krajina jen pro nás, nikde ani živáčka. Duchcov, Rtyně nad Bílinou km naskakují lehce, až mě to překvapuje. Trmice, Újezd tam někde byl šílený kopec, co ze mě vycucal hodně sil, začala jsem si uvědomovat tíhu koloběžky.
Konečně Ústí nad Labem. Dostat se na druhou stranu přes most plný schodů byl výkon. Sundala jsem brašny a vynesla zvlášť a pak kolobku, protože jsem ji neuzvedla a pak zase to samé z mostu dolů. Z mostu ovšem úchvatný výhled, až slza ukápla, co vše už mám za sebou. Pak už rovinka, ale většinou do mě pražilo slunce, což bylo opravdu vyčerpávající. Snídaně byla ovšem nečekaně luxusní, ve stánku podél Labe vafle, smoothie a kafe jupí. Pak koupel, pak bobr. No fakt čumí na mě velký bobr a já na něj. Chvilku na sebe hledíme já pak tahám mobil a byl fuč.
Slunce mě nemilosrdně mučí, furt piji a doplňuji tekutiny, kde se dá. Tolik si přeji, ať už jsem v Děčíně a tam se mi z toho vedra vypnul mobil. Benešov nad Ploučnicí v jedné zatáčce na cyklostezce se objevil bagr a vykoukl z něj hezký bagrista usmál se nádherně a řekl "Ať ti to dupe" neskutečně mi to pomohlo.
Žandov, už krize, došlo mi pití. Na náměstí je naštěstí pizzerie jsem zachráněna, ale už se mi fakt nechce dál. Sedím tu vyčerpaná, ale musím chybí mi asi 15km. Další kopec koloběžka má snad 100kg, už fakt nemůžu...
Naštěstí se objevila cyklostezka Varhany, krásná jízda furt plynule dolů, nádhernou alejí 3km, až do Manušic. Blížím se do cíle mírný stoupající kopec do Skalice si vyžádal sušenku horalku a konečně cedule Skalice. Hurá, už jen kousek k mamince. Sotva dýchám, jedu hlemýždím tempem, kůže mě pálí od slunce, cítím jemnou křeč v nártu a stále nenacházím babičky chaloupku. Začínám mít paniku jestli jsem správně, jestli nejsem z druhé strany toho kopce, nebo v jiné Skalici? Panika mě uchvacuje a konečně po 4km jízdy přes tuto ves, vidím známé místo a pak už jen kousek.. Jsem u maminky, kterou jsem neviděla skoro pět měsíců.
Maminko jsem tu, dokázala jsem to! Ona se na mě podívala a říká jsi praštěná, víš že jezdí vlaky?
Na tuto cestu 214km jsem měla naplánováno tři dny a podařilo se to za dva, tak zítra odpočívám a pak pokračuji dál. Dnes jsem nepotkala ani jednu koloběžku, byla jsem často obdivována cyklisty a často povzbuzena. Děkuji