Expedice Samota 1. díl

08.08.2020

Odhodlání
Ostrov-Salešova výšina 103km

Není to samozřejmost, že si od čtyř dětí odskočím na týden volna. Splnil se mi sen a tak volba byla jasná. Já a Tyrkyska směr sever můj rodný domov, ale aby to nebylo jednoduché, tak jsem si v pondělí vylomila půlku zubu (má dr. má dovolenou) a jako bonus mě v úterý skolila horečka. Středa ráno jsem se vzbudila a nic. Je to dobrý příprava může začít. V pátek sbaleno a sobota v brzkých hodinách vyrážím.
Po šesté ranní jsem vyrazila z domu. Překvapila mě váha koloběžky, ale co pojede to alespoň rychleji z kopce a tradá přes Jakubov, kde jsem se těšila svou oblíbenou terénní krajinou. Výborná zkouška jestli mi někde něco neupadne. Stráž nad Ohří kopcovitá trať, kterou už mám, ale několikrát projetou takže pohoda. Před Kláštercem mi něco podezřele rachtá, naštěstí hned z kraje Klášterce dva samci u auta kouřící travku mi nabídli svou pomoc. Uvolnil se mi nosič no super 30km v nohách a hned takový skandál. Utáhli mi to a vrazili mi imbus do ruky a říkají na to se ti bude hodit a hned nato vytáhl celou sadu nářadí a říká to taky. Já ne bože těžké je to dej pokoj, kdo to má sebou vláčet....a tak jsem potkala první hodné bytosti na své cestě Samoty.
Kadaň a zde končí cesta kterou znám a teď, už do neznáma. Prunéřov, to byl fakt opruz. Vedro hnus, slunce, výheň a smutný pohled do těžebního dolu. Slunce mi dávalo zabrat musím si vzít sukni. Celou dobu nikde nikdo, kdo by taky v tom vedru jezdil že? Tak legíny dolů a na půl žerdě cyklista se zjevil málem sebou sekl... Naštěstí to dopadlo dobře. Tak sukýnka na svém místě a mohu pokračovat. Najednou cedule občerstvovačka, děkuji, děkuji. Velmi příjemná obsluha a pán se se mnou i o vege čínskou polévku rozdělil.
Chomutov tam jsem se trochu motala, ale zdařilo se a dokonce i plot obešla, kterým byla cyklostezka uťata. Vysoká pec tam krásný stařeček mě zachránil a doplnil mi vodu.
Pak přišlo drama. K zámku v Jizeří to fakt na koloběžce jet nechceš. Terén masakr a rvát tam tu těžkou koloběžku byla vražda, ale já se nikdy nevzdávám jedinou útěchou byl stín, co poskytl mi les. Od zámku sjezd do Litvínova. Tak tam jsem se začala bát. Už bylo pozdní odpoledne a bylo mi jasné, že musím hledat místo, kde přespím. Furt tam po mě šli malé cikánské dítka a sahali na kolobku. V místní restauraci si dala salát a ptám se na vhodné místo. Vytřeštila na mě oči, že tady poblíž určitě ne a kousek je Krudum a to prý zase plný fetujících lidí. No super tak mi nezbývá než jet ještě kousek dál i přesto, že už začínám mít dost.
Sjíždím dolů k Oseku a zhlédnu vpravo lesní cestu a všude ideální stromy na pověšení hamaky. Jedu tam, nalézám krásné místo, ani blízko, ani daleko od silnice. Všude krásné skalní útvary. Zavěsila hamaku, přichystala večeři a najednou se přiřítila veverka a hrozně pištěla, tak jsme chvilku vedli konverzaci tipu neboj jen se tu vyspím a pak zmizím. Začalo se stmívat a já se jen tak houpu a jsem, nic víc, nic míň, pomalu se mi zavírají víčka a já cítím jak mě chrání ten velký strom hned vedle.....
Jedna hodina ráno. Vzbudil mě sen. Protože bylo vedro usnula jsem bosá a nepřikrytá a v tom snu se zjevila srnka a ožužlávala mi prsty u nohou a strkala mi nohu do hamaky. Úplně jsem cítila ty její chlupy a kopyto, asi chtěla spát se mnou. Pak se najednou objevili tři týpci a chtěli mi sebrat peněženku a já začala křičet, ten křik mě vzbudil ze spaní, já křičela doopravdy. Otevřela oči, ani srnka ani lupiči, jen já, ticho a tma. Opět jsem se propadla do noci temné...
Závěrem: Za tento den, tedy ujeto nečekaných 103km, ve vedru s naloženou Tyrkyskou a potkala jsem jen jednu kolobku. Unavená, ale spokojená. Zítra pokračuji...