Břebuz 95km

28.10.2020

Déšť, zima, bahno, mlha a cesta na Přebuz, aneb když se na poslední chvilku rozhodnu pro dobrodružství na své skoro zapomenuté koloběžce.....
Je pondělí večer a já ležím v posteli a smutním. Nějak se nemohu hnout a přemýšlím, co mi vlastně schází.

Chybí mi přítomnost muže, kterého bych mohla rozmazlovat a cítit jeho radost a spokojenost a tak mi tečou slzy po tváři a říkám si, kéž bych ten smutek mohla nějak vyventilovat. V tom mi přichází zpráva od nejmenšího syna, že zůstane u svého otce o den déle, neb je svátek. Zůstala jsem tedy bez menších dětí, což mne rozesmutnilo, ještě více...

Ráno v 7 hod. se probouzím a koukám, že se dva přátelé z naší koloběžkové skupiny chystají na Přebuz. Píšu, mohu jet s vámi a v kolik a kde sraz? Před 8 hod. v Sokolově. Měla jsem vysloveně vteřiny na rozhodnutí. Neváhala jsem, bez snídaně zabalila vše a kolobku rychle naložila do auta a vyrazila. Před Sokolovem jsem si vzpomněla, že nemám helmu. Nedá se nic dělat, vrátit se už nestíhám.

Vyrážíme a počasí je mlhavé, kolem 7 km masakr. Navigace nás táhne přes cosi, co se slovy popsat nedá. Já opět vysmátá jak křeček, že si užívám samoty bez dětí a táhnu koloběžku bahnem. Říkám si jak je super, že nemám blatníky a tudíž se mi nikde nic nezanáší a nedrhne, na rozdíl od těch dvou, co si musí čistit blatníky i zevnitř, protože se jim kola zablokovala. Po zdolání tohoto nelehkého terénu cítím, že Zuzka má chuť se otočit a jet domů. Naštěstí je statečná a pokračuje s námi dále.

Svatava, Lomnice, Dolní Nivy. Jindřichovice, zde jsme v mlze viděli větrné mlýny, tedy spíše jejich spodní část, nebylo toho vidět více díky mlze, ale slyšet ano. Jsou tu krásné lesy...
Šindelová, hned jsem si vzpomněla na triatlon, který jsem tu nedávno absolvovala.

Cesta na Přebuz je hodně kopcovitá, byla obrovská škoda, že jsme neměli hezké počasí. Déšť nám dával zabrat, zima byla hrozná a konečky prstů, už jsem necítila. Velkou útěchou byli palačinky od Zuzanky, to byla dobrota a jako bonus vytáhla perníčky.
Viditelnost téměř žádná, ale i přesto se tu našla místečka, kam se chci určitě za teplého počasí vrátit a klidně i přespat, nebo prostě jen chvilku být.

Rolava, Nové Hamry, Nejdek. Nálada vcelku pohodová a vracíme se zpět oklikou. Vážně uvažuji, že se v Nejdku odpojím a pojedu domů a pro auto do Sokolova se stavím jindy. Jenže já se nějak neumím vzdát své cesty, jsem umanutá žena, co tu trhá kilometry promrzlá na kost s úsměvem na tváři a tak s nimi pokračuji dále do Smolné pece, Nové Role, Karlovy Vary, Loket a cíl Sokolov. Ve Smolných pecí se mi vypnul mobil, nějak to se mnou poslední dny nezvládá a tak mám trasy na mapě rozdělené.

V podstatě od Nové Role nám pršelo neustále a já zatoužila po dobré kávě, kterou jsem si ráno nedopřála. Tony mě chtěl potěšit a tak jsme zajeli na benzínku do Staré Role, paní sice nebyla příliš ochotná, ale káva byla výborná. Trochu mne zahřála a já mohla pokračovat dál.

Se Zuzkou jsme pusu nezavřely, bylo o čem povídat. Jak ti muži nám dávají zabrat, jak máme zřejmě jiné myšlení, jiné představy, jiné touhy....bylo fajn si otevřeně popovídat a já se nějak nemohu zbavit momentálního pocitu nedůvěry ve společné souznění s mužem, jako by byli z jiné planety....

Bahno, mám úplně všude. Skřípe mi i mezi zuby. Legíny by se dali ždímat a rukavice také, naštěstí bunda funguje dobře. Kochám se krajinou. Řeka podél cesty tiše zpívá a barevné listí všude kolem nás vytváří krásnou atmosféru. Už jsem se konečně zahřála. Střídám pravidelně nohy a už cítím únavu. Poslední dobou se na koloběžku nemám šanci dostat a taková vzdálenost, si už vybírá svou daň.

Pomalinku se stmívá a my naštěstí končíme naší cestu. Tony i Zuzka obětovali svoji vodu, abychom umyli mou koloběžku, takto špinavou do auta se mi ji dát fakt nechtělo. Zdolali jsme krásných 95km se slušnými kopci a drsným počasím. Kdybych to jela sama, tak bych si to tak neužila, jako s přáteli, kteří mi už fakt chyběli.

Koupel byla nutná a moc mne potěšilo, že mi má starší dcera Šárka přinesla do vany polévku, teplý čaj a v době mé nepřítomnosti upekla koláč, což mi udělalo obrovskou radost a byl výborný.

A můj smutek?
Stále tu je, ale asi to tak má být, těším se na lepší dny a děkuji, že jsem dnes mohla být zase chvilku sama a zároveň s přáteli. Přátelé jsou totiž mou nedílnou součástí a mojí velkou rodinou. Jsou všude a vrací mi neustále, to co jim sama dávám....lásku, děkuji za ní.