BESKYDSKÁ 7 cesta dlouhá 103km a 5500m

26.08.2022

Pokud si potřebuješ vyčistit hlavu a najít sám sebe, běž na B7, tam se ti to na sto procent povede, aneb má cesta....

Letos jsem si přála, že si zaběhnu první stovečku a v pozadí, že jednou B7, ale na tu je ještě čas a je třeba více trénovat. Jenže poslední týdny opravdu zase bojuji sama se sebou a musím najít sílu, tu vnitřní překonat cosi, co mne vlastně trápí, už několik let...

A tak ne náhodou potkávám na náměstí Lukáše, který na B7 čtyřikrát už byl a já se z ničeho nic (nevím, kde se to ve mne vzalo) ptám jaké to vlastně je. Když ho tak poslouchám, mé vnitřní já mi šeptá, to teď potřebuješ. Jenže hlava má jiný názor a tak pusa ze zeptá " stejně už volná registrace není vid?" Luky odpovídá, ale jo občas v chatu B7, někdo prodává...

Došla jsem domů a nešlo jinak, nakoukla jsem na web a vyskočila na mne volná registrace nějaké dívčiny, měla tam, už dva komentáře zda-li je to volné. Takže vůbec nedoufám a zvedám telefon a volám na uvedené číslo. Dobrý den, máte prosím ještě volnou registraci? Slečna odpoví "Ano jste první, kdo volá. Je vaše!" a doprčic, mám asi tři vteřiny na rozmyšlenou, aby to nepůsobilo trapně. " Super, dobře tak já bych si o ní poprosila" (a hned jsem se orosila). Domluvily jsme se na přeregistraci a pak mi teprve došlo, co se vlastně stalo. Pro jistotu raději vůbec nekoukám na propozice a hlavně na ty kopce, co mne čekají....

Mám 14 dní na přípravu. No tak to je fakt dobrej vtip. Vůbec mi totiž nedošel ten datum. Prázdniny, čtyři děti, samé výlety a dovči.... a tak se usmívám a říkám si "snad přežiju, něco málo naběháno mám".

Klid před bouří....nevím jak to nazvat, ale jsem úplně klidná, vnímám pokoru ve svém nitru a chystám se na velký čin. Tělo to vnímá, duše také a já se prostě těším. Pár výběhů v týdnu, naposledy s Gábi na Vlčinec, kde jsme se neskutečně zasmály a já odpočala. Gábi mi furt říká, buď v klidu, vždyť běháš furt a jen kopce a přitom za mnou krásně trpí a nevzdává se pokořit Vlčinec....

Příprava....Luky mi posílá seznam povinné výbavy, naštěstí nic, co bych neměla a pak ladíme spoj do Beskyd, je fajn si popovídat s někým, kdo už to několikrát absolvoval a hlavně se nemusím starat kudy tudy se tam dostat.

Už se to blíží...bohužel jsem neměla možnost dvě noci před spát, Honzík měl špatnou glykemickou křivku a já musela být vzhůru a hlídat. Noc před, už jsem nedospala a vstávala ve čtyři ráno a v pět byl odjezd. Snad si ve vlaku trochu zdřímnu, ať naberu trochu sil.

Odjíždíme...cesta byla pohodová, až mne to mile překvapilo, jak to uteklo. V Třinci jsme byli před třetí hodinou a šli najít něco k snědku. Naštěstí mne jako vegetariánovi nebylo nabídnuté národní jídlo smažák a hranolky a byli alespoň tvarohové knedlíky. Sladké téměř nejím, ale Luky do mne hučí "okamžitě to sněz, je to tvé poslední velké jídlo!" a tak jsem snědla dva, víc fakt nešlo, cítila jsem cukr snad i ve vlasech.

Místo registrace....došli jsme do haly, naštěstí tu moc lidí není a já si vyzvedla své číslo a balíček. Koupila si krásnou čelenku na památku a měla radost, že tričko, které si objednala slečna z původní registrace, mi padne. Nacházíme si místo v rohu tělocvičny a přichází fáze balení věcí na závod a odpočinku. Spoustu běžců, už odpočívá na karimatkách a vládne tu příjemný klid....

Jsme komplet....dorazili ostatní členové z Ostrova s kterými jsme byli v kontaktu. Kačka, Míra a Adam (s ním se poprvé seznamuji) krásní mladí lidé plný ambicí dokázat hlavně sami sobě, že to zvládnou. Jsem sice nejstarší člen posádky, ale bylo milé to s nimi sdílet. Všichni si ukazujeme vybavení v běžeckém batůžku, abychom na něco nezapomněli. Je vidět, že Míra je záchranář, má v batohu snad úplně vše a Kačka ta je úplně skvělá, má i deodorant.

Jde se na start...odevzdala jsem velký batoh do kamionu, který mi odvezou do cíle a měla u sebe, už jen to, co poběží se mnou. Všichni společně odcházíme na stadion. Pomalu a jistě se stmívá a přibývají ti stateční. Odskočíme si ještě na toaletu namazat snad úplně vše vazelínou a tam potkávám pihatou dívčinu, která na mne hned "Jé já tě znám, ty jsi Bosonožka". Bylo to bylo milé, já samozřejmě nevěděla o koho jde, ale ta energie mne povzbudila, prohodily jsme pár slov a povzbudily se. Je čas jít. Nazula jsem si prstové ponožky a Skinnersky, nešlo si nevšimnout pár pohledů, zda-li to myslím vážně, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, už jsem se soustředila na svou cestu B7.
Poslední selfie a video sdílnu na fb pro přátelé, aby na vnímali zdejší atmosféru, přečetla jsem si pár zpráv a usmála se, je to dobrý tolik energie mi posílají, to musím přeci zvládnout.

Start...neskutečné kolik lidí se vydává čelit takovému dobrodružství. Je nás tolik, že prostě jen jdeme i několik minut než se dostaneme do "výběhu" na schodech, kde už se to konečně "trochu" pohybuje. Čelovku není třeba zapínat, světla od jiných je dosti budu si šetřit baterie. Běžím s Kačkou a Lukášem, prodíráme se davem a ještě prohodíme pár slov. Pak přichází první mírné stoupání a já je opouštím, téměř všichni už jdou. Rozhodla jsem se, že poběžím vše, co mi bude zkrátka příjemné.

Malý (945)a Velký Javorový (1031)...dobrá tečka hned na začátku, všichni hezky jako kachny v zástupu ťapkají za sebou a fuňí, někdo více až mám obavy, někdo méně. Je fajn, že jsem si vzala hůlky, hned jsou v akci. Je nás tolik, že nejde předbíhat a tak šetřím síly na později a jdu si to v klidu. Seběh na pohodu a první občerstvovačka Řeka. Bylo zde tolik lidí, nebyla šance se k ničemu dostat a tak a pokračuji dál.

Sedlo Lipový (1003m)...musím se fakt smát. Do prdele jestli budou všechny kopce takové, tak to bude mazec. By se člověku i ponožky zouvaly, jaký to byl krpál a u mne doslova. Došlo mi, že nebyla dobrá volba si do Skinnersek dát původní vložky, které jsem nikdy nepoužívala, při výšlapu se různě kroutily a tak jsem si sedla a prostě je vytáhla. V tom ke mně přichází pár a říkají "To myslíš vážně? Já a co myslíš? No ty ponožky? A ještě si vytáhneš ty vložky? Směji se, no jasný vždyť se kroutí, tak šup s nimi do batohu. Pak už jen slyším...to je obdivuhodné. Při seběhu zapínám čelovku a rozsvítila se pouze červeně, no to snad ne, vždyť jsem dávala nové baterky a zkoušela a vše bylo cajk. Prostě nefungovala. Naštěstí v povinné výbavě jsou dvě a já jí měla v batohu, ale při seběhu jsem nechtěla zastavovat a tak běžím s jedním pánem, který svítí dokonale a nabídl mi "svou světlušku" než doběhneme do Morávky.

Morávka...druhá občerstvovačka. Volá mi Lukáš, že se zranil a Kačka jde sama, ať na ní počkám. Dala jsem si zatím kousek pomeranče a doplnila pití. Čekala jsem a už mi začala být zima a tak jí volám , kde je, že už mi je chladno, domluvily jsme se, že mne když tak doběhne v kopci...

Travný(1005m)...tak jo, ok taky pěknej stoupáček plný kamení, začínám si zvykat a tvořím si příjemné tempo, když mohu popoběhnu, naštěstí už se to dá a tvoří se místa, kde nikdo není. Roztrhla jsem si malíček na levé ruce o trní, pěkně to pálí, ale vím, že to dnes bude ta nejmenší bolest. Kačka, už mne asi nedoběhne a tak se touto myšlenkou nezaobírám, každý si běží stejně nakonec sám, je to naše dobrovolné rozhodnutí. Začínám cítit další nepříjemnou bolest v tříslech, kalhotky a pot nejsou dobří kamarádi, i přesto, že jsem měla namazáno..

Krásná...konečně banán, ten už jsem potřebovala. Mám v nohou cca36KM. Chtělo by to, ale i delší sacharidy ne jen ovoce, to by mohla v kopci jistit hypoška a to fakt nechci a tak se ptám, zda-li mají i něco pro vegetariány. Ejhle mám štěstí, mají chleba s pomazánkou z humusu. Sice ta čtvrtka krajíce do mne neleze, je to suché a tak to zapíjím pořádným douškem vody. Do šprcek (rozuměj vaky půllitrové na vodu v kapsičkách na prsou) si leju do jedné vodu a do druhé, že vyzkouším pomerančový ionťák, moc mi tam totiž chutnal. Pak si dávám ještě celý banán do kapsy dresu a kousek čokolády. Máčím si meloun do soli a požvýkávám tento zvláštní pokrm, který se stal nedílnou součástí na každé občerstvovačce a totálně ujíždím na pomerančích. Loupu je do sebe jako maliny, ta šťáva z nich je famózní, není momentálně většího orgasmu. Pro jistotu si ještě dva strkám do další kapsy dresu. Což tedy považuji za úplně parádní nápad si vzít cyklodres, který má kapsy, tam se toho vejde a nemusíte sundávat batoh, nebo to někam spát do plných kapsiček.

Kykulka(996m)...pěkný název, pěkný kopec, není co dodat a já jen vnímám jak ta hnusná čelovka na čele tlačí, prosím ať už se rozednívá a mohu jí sundat, ale zároveň mám radost a modlím se, aby mi vydržela svítit, jinou už nemám. Přišla krize, chce se mi spát, prostě jdete do kopce a zavírají se vám oči. Normálně jakože prostě si dělají, co chtějí a nemůžete to ovlivnit a tak se odstavuji na kraj trasy a pořádně se napiju a spolknu ten banán. Pak se raduji, že jsem si vzala sójový suk, který okusuji a plížím se kupředu, krok za krokem a do kopce, už to stejně jinak nejde, a aby toho nebylo málo cítím, jak jsem v tříslech totálně sedřená, nenávidím kalhotky. Hledám kout, kde je svléknu a poběžím, snad naostro...

Bezruč...menší občerstvovačka, kde nebyl banán, chápeš to, můj motor, ok bylo tam asi avokádo, nebo co to bylo a tak to strkám do pusy a přežvykuji jako kráva, není šance to spolknout a tak to vyplivnu do pytle a beru si švestku sušenou. Doplňuji opět pití. Je hrozné dusno a strašně se potím, nestíhám doplňovat tekutiny a ke konci, už musím vždy šetřit. Kalhotky, už neřeším zvykla jsem si, větší bolest, už to není, tady si zvykneš na všechno. Čeká mne výstup na královnu.

Lysá hora (1324)..... tolik obávaná a tolik lidí mne před ní varovalo a já si jí snad nakonec užila nejvíce. Dosti kamenitá trasa to ano a já už ve skinnerskách cítila každý šutr, to mi věřte, ale má zvláštní atmosféru, kterou mi umocnila východ slunce. Ta byla prostě za odměnu. Musela jsem si udělat pár fotek a nadechnout se. Vdechnout sílu tohoto okamžiku a nechat jí proudit celým mým tělem. Ohlížím se kolem a vidím spoustu mužů, jak stoupají nahoru, hlavy skloněné a v pokoře jdou kupředu, žen moc nepotkávám. Lysá je prostě krásná a musím se sem vrátit.

Ostravice cca55km....velké místo odpočinku, kde spoustu běžců nabírá sílu jídlem, odpočinkem a někteří to i vzdají. Cítila jsem se dobře a nebyl důvod zde dlouho zůstávat. Nikdy jsem na občerstvovačkách zatím moc nezdržovala. Chvilku jsem stála u tácku s pomeranči a opět loupala a vycucávala jeden za druhým, až slečna za stolečkem se začala smát a říká "vy tu asi budete stát dlouho že?" jen jsem pokývla hlavou, bála jsem se, že když se začnu smát, tak mi z huby vypadne a to by byla škoda, že. Je na čase do sebe dostat druhou čtvrtku krajíce chleba s pomazánkou a tak ho tam tlačím, jak housku do husy a zapíjím ionťákem. Jdu si doplnit pití, které opravdu zoufale stačí jen tak tak a tak vím, že příště to v takovém dusném počasí jistí camelbak.

V tom mi na rameno zaklepe Adam. Vytřeštěně na něj koukám, co tu dělá, žiju v domnění, že běží s Mírou daleko přede mnou. Podává mi informaci, že má bolavé koleno a Míra čeká na trase na Kačku, že poběží spolu. Říkám si skvělej kluk, že počká na svou holku a chce to dokončit s ní, má u mne velký respekt, až mi málem slza ukápla...Oznamuji Adamovi, že pokračuji dál zda-li se chce přidat a on, že ještě musí na toaletu a tak mu říkám, stejně mne doběhneš. Trochu jsem hledala, kde navázat na trasu, spoustu vyčerpaných lidí nasedá do aut a končí, plná hala lidí, kde odpočívají, nebylo to úplně příjemné podívání, člověk si uvědomuje, jak těžký závod, to vlastně je.

Smrk (1276m)....Adam mne nakonec nedoběhl a já to neřešila, po celou cestu jsem ani neměla potřebu ničeho, ani nikoho, vnímala jsem, že je to pouze má meditace v pohybu, vnitřní boj sama se sebou, ale takový ten klidný, beze sprostých slov, či jiného pocitu, že už nechci pokračovat dál. Smrk je smrťák nekonečně dlouhý kamenitý, kde už potkáváte ty kteří opravdu bojují. Opřený o strom, o hůlky a jen "jsou". Pokaždé se zeptám zda-li jsou ok a pokračuji dál. Některé úseky jsou vražedné, kde musíte vysoko zvednout nohy a svaly, už fakt cítíte. Zakopla jsem o kámen, až mne chytla křeč do holeně a je mi jasné, že palec to odnesl, v ponožkách nemáte téměř žádnou ochranu. Magnesium, už nemám, měla jsem jen jeden pytlíček a ten už jsem požila a tak se otáčím a ptám se zda-li někdo nemá. Neměl, ale dostala jsem tabletku v červeném pytlíčku prý rychlý cukr, tak alespoň něco, bylo to chutné.

Čeladná....tak k ní ten seběh byl dlouhý, už mi došla voda a zoufale chtěla pít, nejraději bych si ten kohoutek se sudem vody pustila rovnou do pusy. Doplnila si vodu, neměla jsem vůbec hlad a tak si vzala jen čokoládu v soli namočenou a polkla. Začala jsem mít obavu, že to nestihnu a umřou mi hodinky a tak jsem si poprvé na chvilku sedla a vytáhla powerbanku a dala nabít na pět minut hodinky i mobil. Sundala Skinnersky a ponožky a namasírovala si plosky a otírala si je o trávu, to bylo moc příjemné. Nožky se zdály celkem ok, až na ten palec. Začalo zlehka pršet, zvedla jsem oči k nebi a pěkně se zatahovalo. No super ještě přijde slibovaná bouřka, to ještě bude divoké. Bylo ale fajn, že se konečně vzduch trochu pročistil. Raději jsem tedy vše rychle sbalila a vydala se zase na cestu. V nohou cca 69km a zatím bylo dobře, říkala jsem si, to už je jen kousek....

Čertův Mlýn (1205m).....začínám si zvykat na kopce a začíná mne to snad i bavit, směju se a špitám si "jsi šikovná" prohodím pár slov s muži, ale nereagují a tak je v poklidu nechávám. Máte prostě pocit, že už několik nekonečných hodin jdete vlastně jen do kopce a z kopce, rovinek moc není a ty se snažím běžet a mírné kopce též, i když mi je řečeno, "Hele víš, že po 60km je už trestné běžet" a tak míjím běžce a v pozadí slyším komentáře tipu " No tvl, ona to běží v ponožkách, já mám boty a trpím jako prase." nebo "Kurva to si dělá prdel, ona to běží v ponožkách, no to já to v botách kurva musím dát" a nejčastější " Můžu se tě zeptat? Nebolí tě ty šutry?" odpovídám, ale to víš že už to cítím, po tolika km a usmívám se. Nejkrásnější reakce zrovna na tomto úseku byla mladé turistky, která scházela dolů a zakřičela mi téměř do ucha" Si děláš srandu ne? Ty to běžíš ve Skinnerskách celé?" opět se usmívám a odvětím, ano byli totiž jen dvě možnosti, buď bosa, a nebo ve Skinnerskách, která je ta lepší, co myslíš? Začala se smát tuplem...

Sbíháte z Čertova mlýnu kolem tanečnice do pustevny a říkáte si jojo prý sedm vrcholů, kecy v kleci je jich mnohem více, jen ty ostatní nemají nad tisícovku, tak se nepočítají, ale už je vám to vlastně šumák, musíte prostě dokončit...

Pustevny....místo, kde máte možnost si trasu zkrátit, ale pak vás dají do výsledkové listiny, až za ty co běží trasu celou. No tak na to zapomeň, dřu jako debil a rozhodně si to krátit nebudu, ale chápu pokud mají jiní opravdu dost, či nějaké zranění pomůže jim to, se dostat do cíle pro medaili.

Marně hledám na občerstvovačce magnezium. Prostě ho nemají, což považuji docela za dost blbé. Není to mé první ultra a snad první závod, kde ho nenabízí. Beru banán, hltám pomeranče a už cítím zlehla jak mne pálí v krku i z těch ionťáků a říkám si, chtělo by to něco teplého. Mají polévku s nudlemi, neřeším to vypiju z kelímku tu vodu a pár nudlí, hned jsem cítila, že mi je lépe. Byla síla na posledních 23km. Rozhlídnu se ještě a koukám kolik lidí, jde zkratkou a hrstka pokračuje dál...

Radhošť (1129)....aaaa tak ten mi dal. Hnusnej kamenitej kopec a hned mi do hlavy skočilo, aha proto ta zkratka, oni ho tam nemají. Modlila jsem se, aby už skončil, chválila jsem se do nebes, že to zvládnu, tolik proseb, nebylo za celý závod, jako zde, ale neřekla jsem si opět ani jednou, že už nechci, nebo, že končím, hlava byla skvěle nastavená, až mne to překvapilo...

Pindula...tu, už jsem nějak moc nevnímala, seběh sem byl dost náročný. Zde jsem potkala mladého běžce Lukáše, měl nohy samý puchýř a evidentně trpěl. Řekli jsme si, že se pokusíme těch posledních 13km zvládnout spolu a podpořit se. Ani mi to nevadilo, bylo nakonec fajn i prohodit po tolika hodin mlčení pár slov, i když mluvil převážně on.

Malý a Velký Javorník (918)....malej byl naštěstí fakt malej (chápej u mně doma je to jako vyběhnout na Popov) prudkej, ale to mi nevadilo a pak ještě k rozhledně. To, už byla cesta samej menší šutr a štěrk a já cítila, že mé nohy mají už dost. Byla to síla vůle, co vedla mé kroky v před. Při sestupu se začalo stmívat a zase lehce pršet. Luky si tam brblal své nadávky bolesti, předbíhali nás běžci, kteří chtěli zoufale urvat minuty do cíle. Koukáme s Lukášem na čas a my to snad i do těch 24 hod. stihneme! Bylo to mé tajné přání a hlavně hodinky mi prý déle nevydrží. No to prostě musím dát a tak se otáčím na Lukyho a říkám běžíme prostě, jenže ta alej je nekonečná, musíme to stihnout a tak oba bolestí zatneme zuby a já cupitám krůčky bosonožky kupředu a Luky prodlouží krok a ladíme, už tmou poslední metry lesem na lávku.

Frenštát pod Radhoštěm....vbíháme do města, kde slyšíme lid a hudbu, která ti prostě vlije krev do žil. Běžím a uvnitř pláču, protože už vím, že to dokážu. Koberec červený přede mnou, po kterém se v ponožkách už vznáším a běžím lehce mám ten pocit, hrdě probíhám cílem a usmívám se.

To není možné, já to dokázala i v čase který jsem si přála. Teď už vím, že dokážu vše sama..co si jenom budu přát.

Moderátor závodu láme mé jméno, tak mu radím jak jej vyslovit a lehce špitnu si o pozornost, že jsem to běžela ve Skinnerskách, myslím, že to nakonec za zmínku stojí. Okamžitě zareagoval i kameraman a dostala jsem pochvalu za obdivuhodný výkon, což mile potěšilo. Pak jsem si vyšplhala na schody pro medaili a poprvé se rozplakala a objala paní poblíž. Teprve teď mi to došlo. Dokázala jsem to...neskutečné, co tělo a mysl vydrží. Co vydrží mé plosky, co vydrží mé Já a je mi jasné, že mne to změnilo a hlava je úplně prázdná. Sáhla jsem si za poslední týdny opět na dno a teď se konečně mohu odrazit a jít dál....zvládnu to přeci sama, jako nyní.

Chtěla bych poděkovat Lukášovi z Ostrova, že mi dal první signál a já se rozhodla a poté za pomoc při cestě a po závodě. Chtěla bych poděkovat ostatním členům Kačce, Mírovi a Adamovi za úžasnou ukázku lidského chování, lásky a pokory. Chtěla bych poděkovat všem přátelům, který mi psali a sdíleli se mou cestu B7 a omlouvám se, že jsem reagovala, až později. Chci poděkovat všem čtyřem dětem, že to beze mne chvilku zvládly a za jejich dojetí, že se maminka vrátila živá a s medailí. Děkuji pořadatelům závodu za takový masakr, kde spoustu lidí odhalí, kdo skutečně jsou a za organizaci, neb je to spoustu práce a úsilí.

Na závěr děkuji sobě, že nemám strach čelit takovým výzvám a skutečně žiju. S láskou Bosonožka Janan

Ps: Den poté....mile mne překvapuje, že svaly nebolí, plosky jsou v pohodě jen pět menších puchýřů je a asi dva nehty slezou, když vidím jiné reporty botonožců, tak jsem ještě dopadla dobře :D a Skinnersky drží ani jedna díra chápeš to? :)

a ještě pár čísel o kterých se musím zmínit...

trasa 103km převýšení 5500m, běžela 23 hodin a 54 minut, vypila jsem 16l tekutin, snědla 15 pomerančů,6 banánů, 5 kousků melounu, půl krajíce chleba s humus pomazánkou, hrst soli, 4 kousky čokolády,1 sójový suk, 2 švestky, ocucala avokádo, vypila trochu polévky s pár nudlemi, běžela 24 hodin a nespala 2 noci, zhubla 2 kg, nesnědla žádnou růžovou pilulku a doma spala v kuse 14 hodin...krásná čísla, škoda se nepodělit :D